Bílé látkové boty tiše běžely zasněženou trávou parku, provázené dívčím oddechováním a údery chladného vzduchu do vlající látky. Boty se dotýkaly panensky bílého sněhu, aniž by se zmáčely, přesto půvabné nožky v nich před mrazem neuchránily. Od úst záhadné blondýnky se odtrhávala ve velkých obláčcích pára, bylo brzy ráno, před svítáním...
„Vzbuď se, Miyako!“ cloumal inspektor Toudaji svou dcerou.
„Mmm, jako bych nespala ani hodinu...“ vzdychla sedmnáctiletá školačka upřímně.
„No, skoro. Volali mi z centrály, detektiv Moroniko prý našel Jeanne a jako utržený ze řetězu se za ní vydal se svým týmem v plné polní!“ vychrlil zoufale její otec.
„COŽE?! Ale to ne!“ vylekal ho dívčin výkřik. „Co tak koukáš?! Převléknout!“ rozkázala, „Musíme jít!“ vrhla se ke šatníku. Pitomý Moroniko, navlékla si nějaké tričko, už od začátku se jí nelíbil! Přišel s těmi svými mlčenlivými válečníky, co jim říkal podřízení, vrazil taťkovi nějakou složku pod nos a s jízlivým obličejem vyčkal, až inspektor dočte pokyny a dle nich předá Moronikovi velení. Ten idiot prohlásil, že se našlo už několik mrtvých a proto se musí změnit postupy. Vysmál se jejich vysvětlení, že těla těch zvláštních lidí má na svědomí dívka jménem Kaito Sakura.
Vysoké plátěnky bez podpatku šněrované červenou stuhou ubíhaly dál, osamělou uličkou pod zhaslými lampami, pronásledované nelidsky rychlými černými lakýrkami...
„Počkej!“ vzpřáhla ještě ruce na otce, který, navlékajíc si sako, vyběhl k výtahu. Bleskově přidusala k pokoji naproti, horlivě bušila do dveří, dokud jí vysoký mladík s kruhy pod očima neotevřel.
„Miyako, co to...?“ zamumlal ospale. Spolužačka ho beze slova vytáhla za límec a nedbajíc, že má na sobě Chiaki jenom bílou košili a trenky, mu vychrlila polohlasem několik vět do ucha.
„Ty jeď s otcem, já jdu po svých,“ vystřízlivěl okamžitě modrovlasý chlapec a zapadl do svého bytu.
„Máš klíčky? Tak jdeme!“ ujistila ještě dcera inspektora.
Kaito Sakura. Viděla ji jenom jednou v životě, jak vystoupila ze stínu, upřela na Miyako své temně purpurové oči, v jejichž hloubce by se kdekterý muž utopil, jejichž výraz však jasně značil, že Sakura záchranné kruhy tonoucím nehází. Dívka v černém s vysokými podpatky, které při každém kroku chladně odbíjejí poslední vteřiny života, s havraními prameny vlasů většinou skrývajícími bledý obličej. Kráska, po níž zůstává jenom krvavá stopa katany... Neposílá varování. Pro člověka napadeného démonem neskrývá žádné milosrdenství. Po jejím zásahu většina posedlých nepřežije, Miyakin otec dosud nalezl čtyři mrtvoly cizinců. To ona nevědomky ukázala Jeanne a Sindbadovi, jak si poradit s novým typem démonů.
Červená stuha v prameni vlasů barvy slunce se divoce zavlnila, když dívka vyskočila, aby mohla pokračovat v cestě po střechách nízkých domků. Opouštěla město, ze kterého se ozývalo přibližující se dusání po kamenné dlažbě...
Inspektor Toudaji prudce najel na obrubník, aby mohl po bílém trávníku do parku, kde se prý vůz s Moronikovou jednotkou nalézá. Netrvalo dlouho a spatřili ohořelou kostru detektivova džípu. Vypadalo to, že všichni Moronikovi muži byli uvnitř, když někdo vystřelil do jejich palivové nádrže.
„Ale žádný Kaito přeci nepoužívá pistoli...“ zavrtěla hlavou Miyako. Že by tedy sám...? Pan Toudaji byl ochoten věřit všem zvěstem okolo toho nepříčetného chlapa, co ho odvolal z případu, protože mu zabránil Jeanne zastřelit. Inspektor si nemohl pomoci, ale za celou tu dobu, kdy jim tahle usměvavá blondýnka jako zázrakem unikala, došel k názoru, že nejde o žádného zločince. A obával se, že se s ní jeho dcera dokonce spřátelila.
Vedle zbytků vybuchlého džípu náhle přistála postava v bílém plášti, mladý muž známý jako Sindbad jim věnoval rychlý, přesto významný pohled a rozeběhl se směrem k moři.
„Rychle tati, za ním!“ vyburcovala ho Miyako, aby šlápl na plyn.
Prsty v nebesky bílých rukavičkách se zatnuly v pěsti, jak soustředěně prokličkovala mezi stromy, následována zběsilým funěním statného muže. Slyšela šum oceánu. Vyběhla z řídkého lesa a zavrávorala přímo na okraji vysokého srázu. Nebylo cesty dál. Dívčí hruď pod bělostnou látkou se divoce vzdouvala stejně jako mořské vlny desítky metrů pod ní.
„Mám tě, Jeanne!“ vykřikl pološíleně detektiv s revolverem v natažené ruce. „Teď budeš ztrestána, stejně jako před lety, Jeanne D’Arc!“ ukázal ostré zažloutlé zuby.
Miyako pevně zírala před sebe, kde se tu a tam vynořil Sindbadův obrys, přeskakující střechy a odporující gravitaci.
„Je neuvěřitelně rychlý,“ podivil se její otec. Musí být, podotkla v duchu Miayko, jestli má polapit démona ze zámoří. Prorazit totiž jeho obranu a lehce ho poranit dřív, než se jeho tělo změní navždy v horu temnoty, vyžaduje nelidskou rychlost. To Kaito Sakura odněkud zjistila, že ony nové stvůry sídlí v samotné krvi posedlých, a že tedy nejdřív musí krvácet, aby mohli být odstraněni. Sakuřiny oběti však většinou své krvácení nepřežívají.
„Pozor!“ vykřikla náhle, přímo před nimi se objevil strom. Otec strhl volant, prudce zabrzdil a poděkoval pánu bohu, že nedostal smyk.
„Musíme pěšky, skrz les se autem nedostanu,“ otevřel dveře a pokusil se ve stínech najít jejich průvodce.
„Zmizel někde tam, prostě poběž!“ ukázala prstem Miyako, vskočila do sněhu a ihned se zabořila po kotníky, načež zjistila, že si zapomněla přezout růžové papuče s bambulkami.
Ranní ticho prořízl uši drásající výstřel.
Sindbad vykřikl, ani jeho vržený bumerang nezabránil stisknutí spouště. Moroniko se chladně podíval na hlubokou sečnou ránu na napřaženém zápěstí, oči se mu zalily tmou. Jediným pohybem srazil mladíka k zemi silnou tlakovou vlnou. Vrátil pohled na blondýnku, v jejíž tváři spatřil překvapení.
„Moroniko, nestřílejte!!!“ přiběhl inspektor a jeho dcera. Jen však spatřili braň, zastavili se.
„Jeanne?“ chtěla se Miyako ujistit, že se jí nic nestalo.
Látka tiše zašustila, když oslovená padla na kolena. Bílý hábit na jejím břiše nasákl krví.
„Oh ne...“ hlesla dívka ve špatně oblečeném tričku a domácích papučích, „To ne...“
„Moroniko, co jste to udělal?!“ zasípal zděšeně její otec. Z detektivovy ruky odlétlo pár rudých kapek, když obrátil revolver proti dvěma příchozím. Toudaji nevěřil svým smyslům, Moronikovy oči úplně černé a rysy v jeho obličeji už ani nepřipomínaly člověka.
„Zemřete, vy ubozí lidé!“ pronesl ďábelským hlasem.
„Ty jsi démon?!“ vykřikla Miyako přes záplavu slz. Odpovědí jí byl nelidský smích.
„A teď, Kamikaze Kaito Jeanne, co proneseš před svou exekucí?“ Z detektivova těla se vynořily další páry rukou, neurčité pahýly s drápy ze samotné temnoty, které napřáhl ke klečící dívce.
Blondýnka k němu zvedla bledý obličej. Pootevřela ústa, z nichž se vyronil tenký pramínek tmavé krve, sametově pohladil její rty a vytvořil ve sněhu rudý květ. Upřela naň své temně purpurové oči.
„Temně purpurové...“ zašeptala Miyako a zvedla obočí úžasem. Dívka se lehce pousmála.
„Šach...“ zachraptěla, „...Mat.“ podívala se někam do výšky za Moronikovo rameno a pohledy všech přítomných ji následovaly. Právě ten okamžik si slunce vybralo pro rozbřesk.
Zlatě osvíceným nebem letěla dívka s andělskými křídly, předlouhá stuha se snesla až k démonu a Kamikaze Kaito Jeanne ze všech sil vykřikla: „ŠACH! MAT!!!“ Světlo vycházející z jejího těla oslepilo řvoucího netvora a růžové úponky obtočily jeho svíjející se tělo, až po detektivu Moronikovi zbyla pouhá bílá figurka střelce.
Bílým suknem chráněné nožky se jemně dotkly sněhové pokrývky, a aniž by se do ní sebeméně zabořila, reinkarnace Jeanne D’Arc přistála. Miyako se rozplakala štěstím a objala svého otce, který na to vše zíral s otevřenými ústy.
Jeanne se smutně podívala před sebe, tam, kde ležela obličejem vzhůru dívka, co jí z neznámého důvodu napsala dopis, aby přesně v pět hodin ráno rozepjala křídla a přiletěla potrestat temnotu. Kaluž takřka černé krve se vpíjela do sněhu a Kaito Sakura umírala.
„Kdysi... Měla jsem křídla,“ vyřkla zasněně hlasem, který nepatřil té chladné vražedkyni. „Můj šat byl bílý a já křičela „šach mat“. Chtěla jsem si to naposled zopakovat.“ usmála se, odhalila zakrvácené zoubky. „Ale pak se něco stalo,“ hlesla, jako by si ztěžka vzpomínala, jako by to bylo před sto lety, „Milovala jsem ho, i když byl starší než já, a když mě objal, cítila jsem štěstí. A bolest.“ těžce zvedla ručku a položila ji na hruď. „Sedmero ostří z temnoty projelo mým tělem, chtěla jsem křičet, ale topila jsem se v jeho očích. Držel mě pevně, protože věděl, že mě zabíjí. Přišel čas na mou poslední větu. A tak jsem řekla, že ho miluji. Ta věta naplnila jeho pohled bolestí a soucitem, sic na okamžik, ale já to viděla. Ta věta mi zachránila život, i když ne docela.“ Pohlédla do nebe, tam, kde ještě před chvílí byly hvězdy. Dvě slzy opustily své útočiště a skanuly do falešných blonďatých vlasů.
„Miluji tě, Shikaido.“ zachraptěla plačtivě a zavřela oči. „Kde jsi, abys mě opět zachránil? Kde jsi, abys vložil temný rubín mezi má ňadra? Kde jsi, abys mi řekl, že od teď je můj život spojen s démony, které budu porážet a přitom vycházet ze stejného stínu jako oni? Noin! Noin!!!“ volala.
„Noin... Už není...“ zašeptala Jeanne.
„Pak zradil?“ zeptala se s bolestí Sakura.
„Zradil, stejně jako ty. Obětoval život, aby mohl chránit, aby mohl... aby mě zachránil.“ pokusila se Jeane o úsměv. Zavál vánek, vzhlédla a spatřila andělí pírka. „Ne, ještě ne,“ poprosila, „milovaný Bože, neber si ji, právě když opustila věčnou noc!“
„Rudý démant v mé hrudi není cestou do nebe,“ otevřela opět smířeně oči Kaito Sakura. „Už nemám křídla, mou proměnu už nedoprovází boží světlo. Když získávám do rukou černou katanu, cítím bolest, to z temného rubínu vychází sedm ďábelských paprsků a protíná mé tělo, tak jako kdysi v jeho náručí, a pak je všude kolem tma a já jsem oděna v černém. A vím, že jestli nesetnu další z těch ubohých nestvůr a drahý kámen u mého srdce nevstřebá její sílu, propadnu se do pekel...“
Jeanne poklekla vedle Sakuřina těla a pohladila ji po tváři. „Ne, ty neskončíš v pekle,“ uvolnila její vlasy ze sevření paruky, „Odejdeš mezi anděly a bude ti odpuštěno, stejně jako tomu, který z tebe tohle učinil. Bůh nezapomene na světlo ve tvé duši...“ Obě dívky vzhlédly k nebesům, odkud se snášeli andělé, z nádherných očí jim svítil mír a jejich natažené ruce tišily všechnu bolest. Jeanne poslušně odstoupila od Sakury, aby jim dovolila pohladit její tvář a vynést ji až tam, nahoru...
„Sbohem, Kamikaze Kaito Jeanne.“ usmála se mrtvá.
„Sbohem, Kaito Sakura.“ usmála se její přítelkyně.