Již jsem zmínil, že Episode Guide není vlastně moje dílo. Přesto jsem pochopitelně všechny díly přečetl, ale snažil jsem se zasahovat do textu co nejméně (pár oprav jsem ale přece jen provést musel). Nicméně nemohl jsem si odpustit vložit do textu pár svých poznámek. Poznáte je na první pohled tak, že jsou psány kurzívou.
Episode Guide je napsán podle německé verze seriálu, všechny překladu jsou tudíž - překvapivě - z němčiny. Název dílů je uváděn česky i německy. Ze zkušenosti vím, že různé verze (např. německá a anglická) se mírně liší (např. v tom, co Jeanne říká při proměně nebo při likvidaci démona), takže pokud jste náhodou někde viděli třeba anglickou nebo dokonce původní japonskou verzi, nedivte se, že některé texty budou trochu jiné.
Bohužel jsou zpracovány pouze díly do 23. včetně, navíc chybí 12. díl. Možná někdy bude tato sekce doplněna, ale nic neslibuji. Pokud by se náhaodou našel někdo, kdo KKJ viděl a byl by ochoten napsat o některém z chybějících dílů, velice to uvítám. Posílat můžete na známou adresu honorblade@seznam.cz.
VAROVÁNÍ: Pokud jste ještě seriál Kamikaze Kaitou Jeanne neviděli a chystáte se to změnit, doporučuji počkat se čtením až poté, co seriál shlédnete. Připravili byste se totiž o veškerá překvapení.
Po menší rodinné hádce u Toudajových, jíž byla Maron přítomna, je teď jasné, že se Miyko bude podílet na policejních akcích proti Jeanne, z čehož je Maron opravdu ouzko...
Zvony,šeří se. Bim bam, bim bam. Maron klečí na posteli s tváří v polštáři na kolenou, a ptá se, proč zrovna ona. Finn jí přesvědčuje, vždyť kdyby se démoni přemnožili, svět by padl ona jediná tomu může zabránit. Je reinkarnace Johanky z Arku, je to její mise. Tentokrát pro ni Finn vybrala jednoho malíře, co se obléká jako samuraj-veterán. Démon položil svou tlustou zadnici do jeho měkkého, pohodlného obrazu a, což vyplývá z té zadnice, posedl ho. Maron se teď dostavila k jeho domu a dalekohledem pozoruje Miyako, jak pomalu přebírá velení svého otce. Spadá tak pod ní mimojiné jeden hnědovlasý karatista s roztomilými kudrnami, jeden dlouhovlasý blonďáček s ženskou vizáží, jeden černoch s brýlemi, co ukradl mužům v černém a ještě jeden brunet (počty mi nikdy nešly). (Mě počty nevadí, takže celkem čtyři - pozn. red.) Nechtějte po mně jména, prosím. (Po mě je klidně chtít můžete, jsou to Fuyuta, Haruta, Natsuta a Akita, jenom si nepamatuju, kdo je kdo - pozn. red.) Takže dohromady s královskou gardou policistů (kteří nakonec stejně udělají prd), hromadou nastražených pastí a sem tam nějakým překvápkem to dělá (sečteno a podtrženo) jednu velkou žlutou krabici s rudou mašlí, roztomilou cedulkou "Jeanne, ta kterou máme všichni rádi", podtextem "Ne ty, ta vedle" a nevinnými popisky: Nepřevracet, Pozor, křehké, Hořlavina, a Za tři vteřiny to vybuchne. Jeanne obejde spoustu skrytých sítí pomocí štěrku na dlani, který pinkala na spouštěcí čidlo (chytrá to holka), vyřídí karatistu a ošklivého černocha, nakonec ještě šoupne všechny pěkně najednou do jejich vlastní sítě a triumfálně vstupuje do místnosti s obrazem. Tam se na ni vrhne pološílený majitel a nasadí jí slušnou kravatu. Jak tak má Jeanne jeho ruku na svém krčku, proběhnou jí hlavou znova ta slova: "Kdyby démoni ovládli celý svět, zotročili by si všechen lid a byl by to konec..." vyřknutá Finniným vysokým hláskem. Otevře ta svá fialová kukadla přes půl obličeje a s výkřikem: "To se nesmí stát!" pár ranami posílá malíře k zemi. Odhodlaně zvedá tu růžovou věcičku, co vypadá jako pudřenka pro šestileté dívky od Mattela, pronáší zaklínadlo, jímž vyčaruje "pin" a ten pak prořízne napětím nabytý vzduch a dopadá na cíl. Vlastník obrazu se chytá za hlavu posetou šedými vlasy a bradavicemi a padá do bezvědomí. Po pravidelném výroku: "Mise skončena," (Die mission ist be ended) Jeanne s pošklebným: "Orrevoa!" ("Au revoir!" - pozn. red.) mizí oknem. Ani "Miyako specialita - část jedna" v podobě velké sítě (těch sítí mají asi v Japonsku přebytek) nepomohla.
Je tma a okny jeho pokoje prochází jen zbytek měsíčního světla. Tajemný Neznámý z dnešního odpoledne sedí u počítače a najíždí myší na ikonu z domovské stránky střední gymnastické školy. Objeví se obrázek rozesmáté půvabné brunetky Maron s Miyako v pozadí. Neznámý prohodí tím svým hluboký hlasem kecy typu: "Tak to že je ona? Ano, je to ona. Maron Kusakabe." Světlo monitoru se odráží od jeho temných, hnědých očích a každý divák si říká: "Kdo to sakra je?" zatímco každá divačka povídá: "Ten by vážně stal za hřích..."
Při hodině tělocviku si Miyako vybílí žárlivost na svou kamarádku tím, že jí láme nohu v nepřirozeném směru, "aby měla dostačující úhel zdvižené nohy." To celé sleduje Chiaki, který asi nemá co dělat, a tak šmíruje cvičící šestnáctky v gymnastickém úboru. Další oplzlé slintání u škvírky dveří se mu Maron snažila překazit tím, že po něm hodila míč, příliš pozdě však zjistila, že ve dveřích stojí malá holčička, ta, kterou ráno zachránila. Musela užít kouzla, aby zastavila míč, čehož si naštěstí Hiromi nevšimla. (To ovšem ani já ne, a viděl jsem to nejmíň třikrát - pozn. red.) Hiromi si přišla popovídat s Maron a jen tak okolkem jí sdělit, že její tatínek je poslední dobou zlý. Tehdy Maron zavzpomínala na své nevydařené dětství s rodiči plné pláče a na rozbitou sošku, která teď je na jejím stolku v pokoji hned vedle rodinné fotky (rodičům tam nikdy není vidět do tváře). Po odchodu Hiromi se ukázalo, že je celou doby poslouchal ne moc dojatý Chiaki, který si mimo jiné nemohl odpustit poznámku: "S touhle figurou bys mohla dělat modelku.", což už bylo na Maron moc. Chtěla mu dát facku, on její ruku chytil, ona se mu chtěla vytrhnout, takže to nakonec vypadalo z pohledu Miyako v tělocvičně jako vášnivé líbání. Aby Chiaki zakryl trapnou chvíli, navrhl, že je po škole doprovodí domů, čímž považoval debatu za ukončenou a hodlal se dál bažit šmírováním. To mu Maron zatrhla rázným zabouchnutím dveří, čímž mu mírně poškodila tu sakra přitažlivou fasádu.
Jak se cestou ze školy ukázalo, Chiaki bydlí v tom samém domě jako Miyako a Maron, z čehož byla Miyako opravdu nadšená, zvlášť, když s ním jela sama výtahem až úplně nahoru. Maron si totiž musela vybrat svou nulovou poštu. V pokoji ze sebe Maron shodila půlku oblečení a šla se protáhnout na balkón, kde potkala hádejte koho? Na druhém balkóně, který byl nebezpečně blízko tomu jejímu, se na zubil Chiaki. Pak probíhal rozhovor asi takovýto: "Co tu děláš?!" "Bydlím tu." "A že zrovna vedle mě...!" "Ano, je tu opravdu fenomenální výhled." "Hm, to je." "Ale já myslím...tenhle výhled..." a ukázal očima na Maroninu podprsenku vykukující zpod tílka školní uniformy. Maron se vzlykem zděšeně zaběhla do pokoje ("Proč já? Proč já?!"), kde ji po chvíli od breku vyrušila stále veselá Finn: "Haló, Maron, jsem doma!" "Nech mě, Finn, dnes nemám dobrý den..." "Ale objevil se tu démon!" řekla důležitě Finn a pokračovala, že tatínka Hiromi posedl démon (Vážně? No nekecej, to bych fakt neřekla) a usadil se do jednoho obrázku. Maron se tak vydává na svou noční směnu - zachraňovat svět - a vyběhne na chodbu ve stejnou dobu jako Miyako, která byla zalarmována policií. To navodí podezíravou situaci, a tak Maron radši zaleze zpět do pokoje. To celé sleduje Chiaki.
Je úplněk, nebe už zahalila tma a u domu malé Hiromi probíhají přípravy v plném proudu. Přináší se reflektory, nastavují se kamery, nastražují se pasti hodné vysoké zvěře. Miyako si je jistá vítězstvím. Na požárním schodišti své koleje se zatím Maron dočasně loučí s Finn. Pak vybíhá do liduprázdné ulice a tam se za asistence růžových obláčků všude kolem a Bůhví kde ještě mění na kýčovitě oblečenou blondýnku Jeanne.
Jeanne opět s pomocí malých kamínků likviduje reflektory, takže policisté přepínají na infrakamery. Dvě z nich zasáhne (čistý průstřel krytu a narušení obvodů, ty už se z toho nedostanou) a potom stejně všechny vyřadí vytrhnutím kabelů ze zásuvek (doufejme, že má gumové rukavice). Uvnitř tlustší brunet a ten, o jehož pohlaví vždy pochybuji, hlídají Hiromi a její matku. Jeanne jednoduše vyhodí pojistky a vleze dovnitř oknem. Brunet chytí něco blonďatého pod krkem, už už má před očima vidinu vysokých prémií, ale pak zjistí, že je to jeho kolega. Jeanne se za chvíli ocitá v obklíčení policistů, kteří vypadají jako naklonovaní, všichni průměrně přitažliví hnědovlasí jedinci v modrých uniformách. Používá tedy triku s míčkem, jež vypadá jako bomba. Získává tak nakonec další figurku a rozbíjí velké okno pro útěk, čímž pro dnešek uzavírá účet za zničení přístrojů atd. na několika desítkách tisíců korun (vyhýbám se přepočítání na jeny).
Cestou ven Jeanne spatří v koruně stromu jakéhosi týpka v doktorské roušce, s kusem závěsu na čele, jak ji se zájmem pozoruje. Nějak si vydedukuje, že by tam asi neměla chodit a tak se radši otočí a vezme to pryč přes zeď a policejní auto (nebojte, nic se mu nestalo, povídám, že škody už napáchala dost). Podivín v bílém plášti odhodí klacík na zem, kde se zvedne obrovská zakrytá past a se záhadným úsměvem odchází. Po chvíli se místem ozývá Miyakin vítězoslavný křik: "Hahá! Mám tě, Jeanne! Miyako specialita - část 2 zabrala!!!" a následovné: "Cože?! JE PRÁZDNÁ!!!"
Stejné video jako na začátku - Miyako táhne rozespalou Maron sprintem do školy. Cestou spatří Hiromi, jejího tatínka a maminku, Hiromi jí nadšeně mává. Přes Chiakiho narážky se Maron musí usmát, zvednout ruku a zamávat...
Mezitím nějaký hnědovlasý brýlatý chlapec běží po školních schodech a zřejmě se rozpačitě připravuje na rozhovor s učitelkou. Je to Yamato. Karamaro v té době obdivovala krásu vázy, než z ní vystoupil démon a přivodil jí bolení hlavy hodné šesti aspirinů, takže ji Yamato zastihl ve chvíli, kdy v bezvědomí padala na zem. Probudila se až na ošetřovně, kolem Maron, Miyako a Yamato. Hned, jak se na všechny kolem sebe vražedně podívala, zjistili jsme, že ke svým fialovým vlasům a fialovým očím přiřadila ještě fialové (ne moc módní) kruhy pod očima, jako po flámu. Maronino dobře myšlené doporučení, ať si radši ještě odpočine, odbyla urážkami. Rázně prošla chodbou s větou, že je jí fajn a že jí nemá nikdo radit, a s těmi třemi za zády. Cestou srazila jednu studentku, a když se dostala až k váze, horlivě z ní začala vyhazovat uschlé černé květiny. Maron proto běžela do šatny pro svou kosmetickou taštičku, kde má jen tak pohozené rossario, tu druhou růžovou věcičku a Finn. Finn se rozhodně vstávat nechtělo, a tak ji musela Maron troch proklepnout. Nakonec ji tedy dokopala k té váze a Finn potvrdila, že je v ní démon. Aby je Karamaro nespatřila, uchýlily se do kabinetu biologie, kde v rozhovoru pokračovaly. Poté, co odešly, vyklubal se z dutého modelu chlápka, co má jen půlku kůže, malý fialový andílek Accesss, dost uslintaný nad Finninou odvážnou sukní. Pak odletěl říct něco "Sindbadovi."
Vyžírek roztřeseně plakal nad oznámením od Jeanne, než mu ho Karamaro vytrhla z ruky a řekla, že se o to postará. Chiaki zrovna byl na střeše a s někým si povídal, když do školního rozhlasu všechny vyzvala, aby jí pomohli chytit fantoma Jeanne. Při velkém shromáždění Miyako výrazně protestovala, že by to měli nechat na policii, načež ji Karamaro podrážděně usadila a pokračovala v projevu. Venku na chodbě pak Miyako odchvátala pryč se svým tajným plánem, jak Jeanne chytit sama. Tak šla Maron sama s Yamatou a Chiakim. Chiaki si kýchl, zřejmě nastydl z té vody. Maron ze sebe poníženě začala soukat omluvu, najednou ji však Chiaki přirazil ke stěně a uvěznil rukou s monologem obsahujícím hlášky: "Já vím, že se ti líbím," "Tak už se toho neboj," "Polib mě už." Jak se pomalu jejich obličeje přibližovaly, v jejích bezradných očích se odrážel čím dál větší Chiakiho obraz s našpulenými rty...Černá obrazovka. PRÁSK! Maron odchází středem s nadávkami v puse, Chiaki leží na zemi s červeným otiskem ruky na tváři. Yamato kouká, pak si taky jednu výčitku přisadí, ale Chiaki je v pohodě.
Už je tma a před školou je řada rozestavených studentů. Rugbisti, tenisti, baseballisti, atletici, dívky, jež si myslí, že sáček naplněný šlehačkou a metla jsou zbraně. Dokonce jsem tam zahlédla chlapce v plavkách, potápěcích brýlích a koupací čepici. Maron s Finn si z nich pěkně utahují, když jako návnady používají košťata, kostry, paruky a prostěradla. Po závěrečném zdolaní Jeanne tenisovými míčky, zákeřně hozenými vidličkami a zbytky od večeře padá ze střechy...figurína chlápka, co nemá půl kůže. Jeanne se tak nepozorovaně dostává do místnosti s vázou, bez překážek hází pin a získává figurku bílého pěšce. Zatímco se pro ni vítězně sklání, v pozadí se objeví stín Miyako se záhadným provazem v rukou. S dychtivě pronesenou větou: "A mám tě, fantome Jeanne" trhne provazem a na Jeanne se zřítí opona.
Slyšíme jenom kroky a těžké dýchání. Týpek v doktorském plášti nese v náručích Jeanne v bezvědomí. Ticho prořízne pološílený křik Miyako. Jeanne otvírá oči, orientuje se a pak se vyděšeně vytrhne chlapci z náručí s obavami, že si ji chce odnést do své pokusné laboratoře. Pak na něj křikne, že se od něj žádné pomoci neprosila a kdo vůbec je. "Jsem Sindbad z Hlubin." (Myslím, že to bylo spíš "Jsem Sinbad, zloděj." ("Ich bin Sinbad, der Dieb." - "Dieb" a "deep" zní opravdu dost podobně, ač se jedná o úplně jiný jazyk; i když možná to bude spíš záměna s "Tiefe", což je skutečně německy hlubina) - pozn. red.) A jeho černá gumová rukavice zavrzala, když jí vyprávěl o svých nekalých záměrech a sevřel přitom pěst. Pak se jednoduše otočil a odešel. Temný zachránce?
Maron běží jako o život: "Ach ne, to nestihnu!!!" Vedle ní letí udivená Finn. Maron rozrazí dveře svého pokoje, vrhne se ke křeslu, zapne televizi...A ta hlásá: "Náš pořad už je u konce. Sledujte i vy příští díl s názvem: Záhada vesmíru!" Maron brečí a Finn je trapno...to mi připomíná mě, když nestihnu Jeanne :o) ...
Miyako opět běžela jako o život a za sebou táhla ospalou Maron. Ta smutně vzpomínala na dnešní ráno, kdy Miyako její matka upravovala do školy a vedly spolu rozhovor. Maron tehdy poslouchala otevřenými dveřmi a slyšela, jak její maminka projevila nad její situací lítost a dala Miyako radu, aby se o ni trochu postarala. Po všem tom namáhavém běhání však teď na dívky čekala cedule: Dopolední trénink odpadá. DOPOLEDNÍ TRÉNINK ODPADÁ?!! No to snad není... Ale to už slyšely pár výhružných nadávek a spatřily několik kluků, jak si dovolují na zelenovlasého Yamatu. "Hej," zvolala Miyako, "To není fér, vždyť jste tři na jednoho!" přidala se Maron. Jeden z kluků se však začal obhajovat: "To je přece Yamato Minazuki, vnuk majitele firmy Minazuki." "No jo, ta shoda jmen, toho jsme si nevšimly..." hlesla Maron a Miyako se začervenala: "Počkat, TEN Minazuki,co se nedávno rozhodl, že místo všech svých pozemků s přírodou chce mít továrny?" "Jo, přesně ten!" vzkřikl druhý. "Aha, omlouváme se, to jsme nevěděly..." A chvíli zůstali trapně ticho a přihlíželi Mužům zákona, jak si na Yamatu vyskakují. Ovšem po větě: "Tak co si teda myslíš, ty brejloune?!" se tak rozzuřily, že jedna po druhé vyhnaly nebojácné hochy z parketu. Poté se Maron opatrně zeptala: "Je to všechno pravda?" "Je," kývl hlavou zasmušilý Yamato, "Dřív měl můj děda přírodu hrozně rád, dokonce se ji pokoušel zachránit od všech těch městských jedů." a zavzpomínal, jak, když byl ještě malý, spolu rybařili a on mu vyprávěl o ochraně životního prostředí (tři ku jedný, že byl skaut). Do řeči mu doslova skočil Chiaki - seskočil ze stromu nad ním, kde pravidelně pořádá čajové dýchánky s veverkami. Chiaki ho jednoduše poplácal po rameni a podpořil ho větou "Musíme tam všichni, brácho." Po škole šel Yamato přímo za svým dědečkem do jeho firmy. Ten zasněně hovořil před svým roztřepaným zaměstnancem o tom, jak nechá místo těch lesů a luk vystavět průmyslové výrobny, strojírenské kolosy a smradlavé továrny. Zlomyslný jadrný smích mu přerušila osůbka stojící ve dveřích, jeho vnuk. Na větu: "Dědo, prosímtě, proč to všechno musí být?" odpovídá velmi nahlas opravdu roztomilými slovy: "Vyveďte ho ven!!!"
Finn (světlezelená svítící kulička) doletěla až k Maron do pokoje, kde se "rozbalia" a s obvyklou větou: "Ahoj Maron, už jsem doma!" jí spadla do hrnku s mlékem. Teprve po chvíli ze sebe dostala: "Jednoho starého pána posedl démon!" Maron už to tušila, neb jí před chvíli volal Yamato. "Maron, víš, jak jsi mi říkala, ať si s ním promluvím? Tak to nezabralo. Jsem fakt zoufalý..." povídal.
Na policii se tlustý brunet uspokojivě ládoval špagetami, než však zazvonil telefon a on ho musel zvednout. "Mmm, haló, policejní stanice... COŽE? DOSTALI JSTE VAROVÁNÍ OD FANTOMA JEANNE?"
Maron procházela ulicí a povídala si s Finn. "Jestli má Yamatův dědeček opravdu možnost zničit tolik přírody, musíme ho zastavit," pípla naléhavě Finn. "Ale.." v tom však uviděla Yamatu ve školní uniformě u kašny, jak krmí ptáky, kočky a pejsky bez domova svým chlebem. To Maron dojalo a zároveň utvrdilo: "Pojď Finn!" O pár minut později už seděla nad plány budovy (kde je vzala?) a zkoumala, kudy se tam dostat.
Po odpoledním vyučování se Maron s Miyako viděla v šatně, kde spolu vedly krátký rozhovor. Maroninu pozornost se snažila upoutat Finn, která díky své neopatrnosti výjimečně spadla do kbelíku se špinavou vodou. Po škole se s Miyako viděla ještě jednou - to, když opět Maron vyběhla z pokoje ve stejnou chvíli, jako ona. "Maron, kam jdeš?" "Eeh, jen tak... A co ty, Miyako?" "Dostali jsme hlášení od samotné Jeanne! Teď ji určitě chytíme!" "Eeeh...tak hodně štěstí, Miyako!"
Celá společnost Minazuki byla plná policistů - venku, po střechách, uvnitř... ale ne zespodu. Maron jednoduše zaběhla do vývodu kanálu (blee... buď se provádějí hygienické kontroly i v kanálech, nebo jsou japonské krysy moc stydlivé před kamerou), odtud zkontrolovala všechny jejich pozice a pak už jen stačilo skočit a změnit se v Jeanne ("Uuh, prošla jste kanálem a vaše oblečení září čistotou, jak to děláte?" "Peru v novém Perwolu!"). Jeanne se nepozorovaně dostala do místnosti, kam ústí všechny větrací šachty a přilepila na stěnu malého blikajícího růžového medvídka. Poté se proplížila k řídící místnosti (má látkové boty bez podpatku, neklapou) a tam na dveře dala opět růžového medvídka s černou zlodějskou maskou na očích (vypadal fakt drsně). Všichni už její návštěvu očekávají, Miyako se svým otcem a jejich týmem už čekají za stěnami místnosti s obrazem. Otevřou se dveře. Nohy v zelených cigaretových kalhotách s pánskými hnědými botami vkročily do místnosti a aktivovaly laserovou síť alarmu. Yamato začal vyděšeně poskakovat mezi čtverci červeného paprsku. "Vypněte to!" zařvala Miyako a dodala naštvaným tónem: "Co tady děláš?!"
Hlídka (policista, klon těch ostatních) najednou hlásí do vysílačky: "Viděl jsem Jeanne! Vlezla do jedné větrací šachty!" "Chyťte ji!" reagoval předvídatelně inspektor Toudaji. Policejní klony se snažily dostat jednoho z nich do otvoru šachty, jeho ramena byla však moc široká a muselo to pěkně bolet. A tak se mohla Jeanne v klídku zastavit a vyměnit pár slovíček s Finn: "Finn, vše v pořádku?" "Jistě!" "Tak můžeme!" Růžový medvídek v místnosti se šachtami zapípal a vybuchl (to bude kamikaze-méďa-teplý-Béďa), takže vypadla světla . "To jsem tušila! Nahoďte světla!" křikla vítězoslavně Miyako. Světla opět svítí, přišel na řadu medvídek číslo dvě - pilně zapracoval a všechny kamery v řídící místnosti začaly neposlušně zrnit (méďa-(vz)rušič!). Miyako napjatě sledovala šachetní mřížku v kanceláři, byl z ní slyšet hluk. Už jde, myslili si všichni, pak na mřížku dopadla rána. Buch, druhá, mřížka se vyrazila a ze šachty vyletělo hejno holubů, smečka štěňat a tlupa koček. Ty začali pracně ničit vzácný nábytek kanceláře, všechny diplomy a ocenění. Miyako zavelela vypnout alarm, to byla chvíle pro Jeanne, vyskočila ze šachty a s vyvolaným pinem v napřažené ruce se nezadržitelně řítila k obrazu. Najednou ale z lustru vyletěla obrovská síť a polapila ji. "Aha! To byla Miyako specialita - část čtyři!" zajásala Miyako. (Trápí vás nedostatek přírodního provazu na Zemi? Můžou za to Japonci a jejich sítě na Jeanne!) "A máme tě, Jeanne!" přidala si ještě - přejme jí to, chudince - a Jeanne si pomyslela: "Jestli Miyako zjistí, kdo doopravdy jsem..." V tom rána. Velká žaluzie se zvedá a odhaluje rozbité okno, v něm stojícího týpka v doktorském. "Sindbad z Hlubin je tu!" (To už jsme tady jednou měli, takže "Sinbad Zloděj je tu!" ("Sinbad der Dieb ist hier!") - pozn. red.) vzkřikl a hodil svůj třístranný bumerang po místnosti. Ten rozbil lustr a rozsekl síť tak chlupově, že Jeanne malém řízl. Další události se odehrávaly ve tmě. Sindbad ukázal prstem v černé rukavici na hromádku látek, peroxidových vlasů a sem tam nějaké Jeanne na zemi, "Jeanne, fantome! Konec tvých dnů již nadešel!" Jeanne se ze všeho otrkala a připravila se opět k vítěznému hodu pinem, když sebevědomě prohlásil: "Ale no, nech to pro jednou na mě..." a v ruce se mu zaleskl fialový špendlík. "To je pin," pomyslela si udiveně Jeanne, ale to už se jeho špendlík se svistem zapíchl do rohu obrazu. Vše ostatní už bylo jako ve snu - dunivý řev démona, pan Minazuki držící se za hlavu, černá šachová figurka... Když Miyako rozsvítila, zůstalo po nich jen rozbité okno a pázdné plátno.
Jeanne stála na špičce vížky a pozorovala svého konkurenta, jak obratně skáče ze střechy na střechu a vzdaluje se jejím očím. "Kdo to asi je, Finn?" zeptala se ustaraně Jeanne. "Nevím, až do teď jsem si myslela, že jediný, kdo má ten dar vymítat démony, jsi ty, převtělená Johanka z Arku..." "Hmmm..."
V kanceláři si už všichni přečetli varování (tomu se říká zloděj-džentlmen) a nachystali plán. Maron tentokrát vyběhla z pokoje na chlup přesně jako Chiaki - ten se snažil působit nenápadně se svými dvojsmyslnými narážkami (po pravdě nevím, co říká, ale jak to pronáší tím hlubokým hlasem a pomalu, představuji si pod tím: hmm, seš ale kus, dneska mám volnej kvartýr. Vy ne?), Maron ho naštvaně odbyla a utíkala dál, Chiaki to přešel jedním tajuplným pohledem typu: vidím tvoje kalhotky.
Všichni jsou připraveni. Pan Toudaji, Miyako a jejich čtyři nohsledi jdou na svá místa. Spolu (až na Miyako) vytvořili kolonu scházející ze schodů s nenápadným (a velmi praktickým, no nekupte to, když je to tak levné) červeným kufříkem. Maron se opírala o nádražní skříňky a byla dost nerozhodná, než spatřila Sindbada připraveného v jednom z nejvyšších oken. "Tamhle, tam je Sindbad!" hlesla a Finn dodala: "A jeho pomocník - temný anděl!" Oba na ně mrkli a vydali se do akce. Sindbad jednoduše blonďáka, karatistu, bruneta a Afro-Japonce surově vyřídil (Jeane si na ně šlápne a hodí je na zem, on je zmlátí a odkopne na zem), až zbyl jen samotný inspektor Toudaji. Ten pomalu (plat ti neuteče) odložil skříňku na zem a machrovsky si sundal sako. Připravil se se samolibým úsměvem k boji, divím se, že nevytáhl samurajský meč a nezacitoval "It can be only one!" Sindbad se prvním ránám škodolibě vyhýbal, pak se tedy odvážil nakopat mu zadek a dodělal ho Accesss. (Sinbad se ho vlastně ani nedotkl, pak že je to surovec - pozn. red.) To už se ostatní sbírali ze země a jeden si všiml: "Jeanne! Támhle!" a ukázal na ni, jak si jde pro své. Sindbad vzal kufřík a rozeběhl se. Jeanne běžela za ním a v podobné situaci se nacházela i Finn a Access, až na ta křidýlka. "Já to nechápu, jsi přeci anděl! Andělé nepomáhají temným silám!" "Jsem temný anděl, Finn, to si pamatuj!" a začali do sebe narážet. "Sindbade, řekni, kdo jsi? Ďáblův pomocník? Proč to děláš? Tak kdo jsi?", křičela v zoufalém sprintu Jeanne, ale Sindbadovi jen na chvíli poodlétla rouška. Špičatou bradu a malý nos má asi každý, co? Pak si Jeanne pomohla svým míčkem - vytrhla mu kufřík z ruky. Ale jak si ho táhla k sobě, Sindbadův bumerang přeřízl lano a skříňka tak brzy náležela jemu. "Ty ho necháš?" promluvila tiše Finn, když se Jeanne sledovali svou konkurenci, jak šperhákem otevírá skříňku. "Vyhrál, Finn. To už patří k mému osudu." A smutně vzpomněla na slova učitelky: "Tehdy na ni ukázali prstem..." Access se nemohl dočkat, konečně zámek otevřeli..."COŽE?! JE PRÁZDNÁ!" "To byla Miyako. Pojď, Finn!" zajásalo Jeanne srdce. Ale Sindbad moc nejásal. "To bude dobrý, bude někde poblíž!" uklidňoval se a rozhlédl se po plném nádraží. Všude ty samé červené kufříky! Na zavazadlech, v náručí dětí i dospělých, na lavičkách... "Aah!" Sindbad vyčerpaně padl... A ostatní policisty zatím proháněla uklízečka a mlátila je po hlavě mopem, protože jí šlapali na čerstvě umytou podlahu.
Miyako seděla v taxíku s červenou skříňkou na kolenou. "Chachá! To byla Miyako specialita - část 5!" Pak procházela hrdě uličkou policistů až k vědmě, kde jí obřadně předala skříňku se Slzou budoucnosti. "Děkuji," zaskuhrala nosatá paní. Pak se za nimi ozvalo: "Přinesli jste mi mou křišťálovou kouli?" Miyako se otočila, kde spatřila tu samou vědmu, a zmateně vyhrkla: "Ale kdo jste tedy vy..." První vědma se usmála a odhodila masku - Jeanne s kufříkem v ruce utekla, a Miyako to opravdu zklamalo - nevřískala, nezuřila, jen vyplázla jazyk a udělala: "Eh." Jeanne stála na jedné ze střech rušného města, teď ponořeného do tmy. Noční osvětlení a měsíc teď celkem jasně ozařovali její zamyšlenou tvář. "...předpovídá smrt a neštěstí..." "...byla veřejně upálena za čarodějnictví. Tak skončil osud této devatenáctileté dívky..." Smutně se podívala na rudý kufřík ve svém náručí, pak však její pohled ztvrdl a ona jej pozvedla výš. Skříňka se otevřela a najednou se z ní rozlézaly fialové výběžky démona. Jeanne se vznášela. "Věz, že se tě nebojím! Jsem Johanka z Arku!" Démon už obklopoval celé její tělo, když vykřikla formuli a hodila pin do jeho útrob. Tak přibyla další figurka.
"Dobře, žádnou paniku. Kdo-to-je?" "Je to jedna paní, co jsem našla ráno. Nemá domov, víš..." Vyprávěla Maron těm dvěma, zatímco Kaori byla v její ložnici a zkoušela si její rtěnku. "Maron, víš vůbec o ní něco? Může to být kriminálník..." Kaori se podívala na obrázek Maron a jejích rodičů (opět jim nebylo vidět do tváře) a řekla si: "Takže je opravdu sama..." Poté odešla. "Paní Kazuo, kde jste? Finn?" hledala ji Maron a odhodila oblečení na chvějící se pokličku od cukřenky, odkud se Finn snažila dostat. "Je dobře, že odešla," řekl Chiaki a bouchl do stolu tak, až se cukřenka otevřela a Finn byla osvobozena. Maron sedla na kolo a našla Kaori tam kde předtím - dívala se smutně na mořskou hladinu u pobřeží. "Co se stalo Kaori?" "Nech mě tu!" "Ale vždyť předtím jsem vám mohla pomáhat..." "Jsi sama, chápeš? Nemůžeš se o mne postarat!" "Ale můžu! Zvládnu to!" "Vždyť o mně ani nic nevíš," "A co bych tedy měla vědět?" Babička vzdychla a sedla si na lavičku. "Znáš klenotnictví Aoki? Tak jeho majitel ukradl mému synovi jeden medailónek. Od té doby byl syn tak podrážděný, že jsem nakonec musela odejít." "A co policie?" "Mmm... nemáme žádné důkazy o jeho vlastnictví a on na něj někde sehnal kupní smlouvu," zamyslela se Kaori. "Bez toho medailónku bude můj syn ztracený." "Nebojte, paní Kazuo, my ho dostaneme zpátky, ještě dnes!"
Maron už stála ve svém pokoji připravena - měla na sobě černou zlodějskou kombinézu (bohužel bez hlubokého výstřihu, jako v celovečerních filmech) (Ovšem i tak to stálo za to - pozn. red.), ale přiletěla Finn: "Maron, jeden démon se usadil ve šperku a posedl majitele klenotnictví!" "Cože? Aoki klenotnictví?" Blížila se osmá hodina. Celé klenotnictví bylo vyprázdněno a vitríny policisté přikryli černou látkou. "To je Miyako specialita - část 6!" usmála se Miyako. Kaori už byla na střeše a vsunula klíč do zámku, čímž spustila alarm, když přiběhla Maron a vymluvila jí to, že se o to postará. Nad ní přeletěl Sindbad a Maron se za ním vydala po požárním schodišti. Skočila dolů a proměnila se v Jeanne, to už byl Sindbad tam a hodil svůj bumerang po místnosti. Všechna černá plátna roztrhl, ale vitríny byly prázdné! "Ale ne, s ním jsem nepočítala!" vzdychla Miyako. "Jeanne!" vykřikl jeden policista a ukázal na ni, jak stojí na samém vršku zábradlí. Pod ní byl spád dobré čtyři metry a ona byla na špičkách, nebalancovala, jen ukázala prstem před sebe a zvolala "Sindbade, vzdej to, tohle je má mise!" "Ha, tak to se ještě uvidí!" odsekl Sindbad. "Ne, když mám tohle!" a vytáhla černou kulatou věc, kterou hodila doprostřed síně. "Bomba," vykřikli všichni a utíkali pryč (starý dobrý trik a la bomba, že?) Míček vypustil spoustu dýmu a Jeannin obličej se ztratil v šedi.
Prozíravý pan Aoki ujížděl z budovy ve svém mercedesu a Jeanne ho zase prozíravě sledovala. Drze mu skočila na střechu auta a při jízdě ukázala svou naondulovanou hlavičku na předním skle: "Budliky budliky!" (no, bylo to haló, ale tohle zní lépe, ne?) Aoki zděšeně zastavil (bodejť by ne) a vyskočil z auta. Běžel cestou k pobřeží s malou truhličkou v náručí, že byste ho odhadovali o deset let mladšího. Ale Jeanne mu sprostě nastrčila klacek pod nohy, takže hodil takovou ... (Prostě upadl - pozn. red.), že mu skříňka vyletěla z rukou a otevřela se. U sta loupežníků! Tolik šperků pohromadě snad neviděla ani anglická královna (nic proti britské monarchii), ale zrovna ta cetka, kterou potřebujeme, vyskočila nejvíce a nezadržitelně padala do moře. Jeanne tak musela v poslední chvíli, pár milimetrů byl medailónek nad vodou, hodit pin těsně do jeho středu. Démon se tedy nakonec koncentroval do vražedného špendlíku a Aoki se chytil za hlavu a zhroutil. V tu chvíli k němu přiběhla Kaori: "Co je ti?" "Bude v pořádku," ozvalo se tiše a ze stínu vystoupila Maron ve svém normálním oblečení (kde je ta roztomilá kombinézka?) No vidíš chlapče, žádné dýchání z úst do úst nebude. "Já, lhala jsem ti, Maron. Jmenuji se Kaori Aoki a toto je můj syn Keichi." "Já vím." Z vody se vynořila Finn s bílým pěšákem v rukou: "Brr, ta voda je ale studená!"
"Povídám ti, Maron, až se objeví další démon, Access a Sindbad nevyhraje!" pravila Finn rozvášněně Maron, která míchala v kuchyni omáčku. "Až se tady zase objeví, nandáme jim to a uvidí!" Maron nabrala na vařečku, ochutnala a řekla: "Přisolit, určitě přisolit." "Maron, posloucháš mě, co ti říkám? Cítím, že démon je blízko vaší školy. Nechceme přece, aby posedl Takumiho nebo někoho jiného!" Maron se na ni podívala se zúženýma očima. "Ách, co znamená ten pohled?" zalekla se Finn. "Tobě se líbí," řekla sarkasticky Maron a ukázala na ni vařečkou. "Ne, ne já jsem anděl, jen nevinný andílek, andělé přece nemohou..." "Trocha pepře neuškodí." "MARON!"
Takumi šel cvičit na svůj klavír. Zahrál prvních pár not, pak ale vzdychl a přestal. "Co se děje?" zeptal se slabý hlásek ze strany amorka. "Já, nevím. Na klavír hraji vlastně jen kvůli otci. On je hráč, vážně dobrý, a prostě nevěří, že bych měl nějaký talent. Pořád se mu snažím nějak zavděčit, ale... Co když tu soutěž nevyhraji?" "Vyhraješ, věř mi! A andělské moto ti pomůže!" "Andělské moto?" "Silná, připravená, neporazitelná. Krásná, odhodlaná, odvážná!" Takumi se podivil: "Připravená, silná? Nepřemožitelná?" "Vždy to pomáhá! Jen na to pomysli a věř si!" "A víš, že máš pravdu? Díky andílku." A jeho šikovné prsty pohladily klávesy tak, že piáno vydávalo krásné melodie. Finn nejdřív jen tak seděla a rozplývala se, než však uviděla Accesse, jak ji tajně sleduje. Vyletěla za ním. "Accessi, co tu děláš? Kdo ti dal právo mě sledovat? Hm?" Po menší slovní potyčce Access uletěl.
Takumiho otec svého syna zavedl do školní auly, kde mu představil jeho nový klavír: "Je to mistrovský kousek. Alespoň trochu zakryje ten tvůj antitalent." "Ale tati..." "Mlč a běž cvičit! Koukej vyhrát, nedělej mi ostudu!" Ze synova obličeje bylo vidět, co by teď nejraději udělal (kopl ho do holeně, dal mu ránu do nosu, zlomit mu žebro, chloupek po chloupku mu vytrhal knír a ukrádl mu příčesek), ale radši jen vražedně koukal a nechal otce odejít. Finn právě přiletěla, aby si s Takumim promluvila, když pohlédla na jeho nový klavír - za hrozné hudby varhan (nebo co to bylo, ach ti zvukaři) z něj vylézala astrální slizká chapadla. "Ne, Takumi, nedělej to!!!" snažila se ho zadržet, ale Takumi šel dál ke klavíru a povídal: "Cože, andílku, ty jsi tady? Co tu děláš?" načež usedl na stoličku a zahrál první tón. V tu chvíli ho obklopily šedé démonovy... no, končetiny. Finn už si dál nic nepamatovala, černá síla ji uvedla do bezvědomí.
Maron si připravovala šaty na koncert. "Kde je ta Finn," říkala si pro sebe, když přiletěla zelená kulička a rozprskla se. Tentokrát se Finn "nerozbalila", zůstala v klubíčku a hlesla vyčerpaně "Maron, prosím, pomoz..." "Finn! Co se stalo?" vykřikla Maron a vzala malé tělíčko přikryté křídly do dlaní. "Takumiho posedl démon, je v klavíru..." "Ach ne..."
Inspektor Toudaji držel v ruce ozdobenou kartičku, kde Jeanne posměšně sděluje, že v osm už bude klavír navždy pryč, a nejmíň podesáté si ji přečetl. Miyako zatím kontroluje kamery: V jejich řídící místnosti je nejméně šest obrazovek přenášejících obraz z chodeb. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupili tři jejich podřízení, všichni v nažehlených kvádrech a s motýlky. "Jak to prosímvás vypadáte?" rozčílila se Miyako. "Na společenskou akci musíme být řádně oblečeni," hájili se inteligentně policisti a blonďák si s mrknutím sundal uzounký nalepovací knír. "Fuyuto," kontaktoval pan Toudaji černocha, "Je vše zkontrolováno?" "Ano, pane." Objevil se Fuyuta v kameře, oblečen do vínového fraku, s bílou císařskou parukou na hlavě. "ACH MŮJ BOŽE TO JE FUYUTA?!" zaječela vyděšeně Miyako a pak na ni přišly mdloby. "Spouštím pasti v hlavní chodbě," oznámil její otec do vysílačky a zmáčkl poněkud staromódní tlačítka 1, 2, 3, 4, 5, 6. V chodbě se spustilo šest zdí od sebe vzdálených na dva tři metry. "Tak, Jeanne chytíme do téhle pasti jako myš, a pak..." Miyako byla zas na nohách a policisti zvědavě otevřeli ústa: "Pak co???" Miyako mrkla do kamery: "To je přísně tajné!"
Byl úplněk (zase). Maron sledovala budovu školy dalekohledem. "Všichni už jsou uvnitř, můžeme, Finn!" Finn se usmála a předala energii jejímu rossariu, poté však málem omdlela vyčerpáním. Zatímco se Maron vydala přeměnit, Finn si vzala na starost Accesse, kterého zahlédli v koruně stromu nad bazénem. "Aha! Accessi! Šmíruješ, nebo se hodláš překazit Jeanne akci, co?" "Eh, Finn, teď nemám čas, přijď jindy!" a v rukách se mu zableskl fialový špendlík. "Pin!" křikla Finn (a já chci jeden gin), načež Access praví: "Tohle je důležité pro Sindbadův plán, tak toho nech! Sindbad prostě vyhraje a hotovo!" Finn to velmi rozzlobilo, poznáme to podle toho, že do něj kopala a tahala ho za vlasy, a taky podle toho, že řekla: "Nenávidím tě, Accessi, nenávidím tě!" Pak Accessovi pin vypadl z rukou a spadl do bazénu. Finn vyhrála a hotovo. Hned jak Jeanne vešla do školní budovy, rozpoutala se po jejích chodbách velká honička. Fuyuta běžěl jako o závod, bílé soudcovské kudrliny mu vlály ve větru a určitě v nich muselo být pořádné horko. Chtěl snad autogram? Ne, jen ji podle plánu s ostatními policisty zahnal do hlavní chodby, kde pan Toudaji spustil padací stěny. Jeanne to tak tak neufiklo ty ukázkové nožky. Pak se ozval hlas Miyako: "Fantome Jeanne! Vzdej se!" a následně tam byl vpuštěn šedý plyn (asi odplata za to klenotnictví, ne?) Miyako se zasmála: "Cha, to byla Miyako specialita - část 8!" Jeanne se pomalu dusila a když asi po desáté zoufale zvolala "Finn!" nahoře v malé větrací šachtě se objevila malá hlavička s jedovatě zelenými vlasy a špičatýma ušima: "Jeanne, tudy!" Jeanne se tak dostala do auly, kde už na ni za oponou čekalo piáno a přicházející Takumi, který kupodivu nekladl odpor, když hodila pin a démona chytila. Takumi jen padl na podlahu a zařval. Pak přiběhla Miyako a její otec. "Jsi v pořádku?" "Ano," řekl zmateně, došel k piánu a zmáčkl klávesu. Nic se neozvalo. "Ten klavír je hluchý," dovtípil se. "Jak to mohla dokázat?" zeptala se Miyako otce, ale ten jenom pokrčil rameny.
Klavír byl bleskově vyměněn a Takumi brzy seděl před diváky na pódiu. Byl velmi nervózní a bál se, že to zvorá. V hlavě se mu ozval vysoký hlásek: "Andělské moto ti pomůže!" "Silný, připravený, neporazitelný. Krásný, odhodlaný, odvážný. Díky ti, andílku," pomyslel si a začal hrát. Na střeše školy byla Jeanne a Finn a poslouchaly. "Jeanne, díky." Vypravila ze sebe Finn. "Nemáš za co. Je to má mise." Řekla Jeanne a oddala svou mysl tónům Ztracené melodie.
Finn zrovna prolétala kolem osamocené chajdy na útesu, když ji zvědavost nedala a musela se tam podívat. Oknem spatřila velký obraz smějící se brunetky na louce, načež ji zachvátila taková bolest hlavy, že ztratila vědomí. Její padající malé tělíčko zachytil Access. "Finn, má lásko, co se ti stalo?" Finn otevřela oči, Accessovi to dnes moc slušelo, což si však ona asi nemyslela. Za nedlouhou chvíli mu její pěst přistála na tváři. "Eh, už je ti lépe," zamumlal přes zbytek svých rozdrcených zubů. Ani to Finn nepomohlo - ochotně mu řekla, že je tam nahoře démon, a on se tam pochopitelně taky vydal. Po chvíli kolem ní proletěl v bezvědomí zase on, a ta mrcha ho nechala dopadnout až dolů do moře (mám takový pocit, že andělé nemají rádi vodu). (To netuším, ale myslím, že málokdo má rád let sřemhlav z takové výšky, ať už s přistáním do vody nebo kamkoliv jinam - pozn. red.) Poté se dostavila k Maron: "Maron, jeden démon se usadil v nějakém ateliéru! Honem, Sindbad a Access už to ví! Nesmí vyhrát!" Maron spolkla poznámku: Která kráva jim to řekla? A ochotně rozkázala, ať pošle oznámení.
Yasoshi seděl před obrazem své dcery Hakiko a četl oznámení. Domlouval se s ní, a opravdu, na odpověď se u ozýval vysoký dívčí hlásek a oslovoval ho tati. (démon s nadáním Petra Martináka) "Dobře, Hakiko, máš pravdu, nezavolám policii." Přesně o půlnoci už stála Jeanne před jeho... no dobře, domem. Otevřela velké střešní okno a vskočila dovnitř, tam už na ni u zapáleného krbu čekal zoufalý Zikusa. "Tak to jsi ty, ten fantom Jeanne." Když ho tvrdě odbyla, kupodivu si klekl na kolena a žádal: "Vezmi si mě, ne mou Hakiko!" "To není Hakiko, je to démon!" a pozvedla svou růžovou věcičku. "Ve jménu..." ozvalo se ozvěnovitě místností. Yasoshi vykonal pokus poslední: položil své ruce na její udělátko a naposledy poprosil. Chvíli vyčetli byste v jejích očích soucit, poté však Jeanne pin stejně vyvolala. A tak Yasoshimu nezbylo, než jí začít škrtit. Ještě jí stihl vypadnout pin, než na zem se střepy rozbitého okna dopadl Sindbad. Když zdlouhavě zarecitoval: "Jsem Sindbad... z Hlubin."("Jsem Sinbad, zloděj." - viz předchozí epizody, už to tady víckrát řešit nebudu - pozn. red.), měla už Jeanne černo před očima, stihla jen zasípat: "Sindbade, prosím..." Tak zneškodnil Yasoshiho a brzy, stejně jako Jeanne, zjistil, že vyjádření: "Démon je v obrazu Hakiko," opravdu nestačí: všude na stěnách a stropě byly její fotky (Yasoshi potřeboval fakt vysoký štafle). Sindbad se rozhodl jednoduše: všechny zničí, a z kterého vyleze démon, vyhrál. Jeanne byla rázně proti a tak ji musel taky trochu zklidnit - shodil ji na zem hned vedle Yasoshiho. Pak zapálil konec svého bumerangu, hodil ho a dřevěná stavba ihned vzplanula. Nakonec se ukázalo, že je démon v jeho foťáku - Sindbad ho chytil. Jeanne mu vyčítala, že mu zničil všechny památky na dceru, ale Sindbad s větou, že je to jeho práce, a že by snad nenechala toho démona na svobodě, odchází středem (ohně. Ani jeden plamen ho neolízl. Teda já být tím plamenem...) Jeanne tak nechal samotnou s výčitkami svědomí...
Maron ráno opravdu spěchala do školy, za dveřmi už na ni čekala Miyako a Chiaki (aspoň je chlapec naučí chodit včas), a tak doma zapomněla své růžové udělátko (radar, vysílačka a výrobní pás pro piny zároveň). Hned, jak došli ke škole, potkali tam zelenovlasého dost přitažlivého kluka, jehož velké oči barvy oliv skvěle ladily se školní uniformou - Yamato. "Kde máš brýle?" zeptal se jakoby přátelsky Chiaki. "Nosím teď kontaktní čočky." Během dne se od něj dostavila i další překvapení - od neuvěřitelné matematické rovnice, již asi Yamato vymyslel a nad níž učiteli málem vypadly oči (tehdy i Chiaki vypadal tak trochu jako blbec) po dvojité salto, skočené jen tak mimochodem o tělocviku.
Když se Miyako a Maron probíjely přervanou jídelnou, na chvíli si s nimi stačil i popovídat: "Připadám si perfektně..." "Vážně?" "Nebo si myslíte, že moje změna nebyla k lepšímu?" "Ale né," odkývaly souhlasně holky. V tu chvíli se tam nahrnula děvčata z jejich třídy a odvedly si ho jako nové štěně, co našly u sloupu (a pak přestřihly vodítko, sundaly psí známku, zničily důkazy...) Chiaki to přešel jedním zlomyslným úsměvem. Když už slunce osvětlovalo oblohu do červena, byla již škola prázdná. Finn namáhavě letěla s Maroninou pudřenkou v rukou až tam, dostavila se ale pozdě. Zato si všimla Yamaty, jak prochází několika chodbami a zastavuje se před obrazem mladého mága. Když začalo její břemeno bláznivě blikat a pípat, bylo už jasno. Yamato si prohlížel obraz a na jeho tváři se objevil zlý úšklebek (pravděpodobně úsměv). Maron zatím byla ve svém pokoji a říkala si: "Finn, kde jsi?"
I ráno ji Maron nemohla najít - po objevení démona si totiž tu cetku i s Finn odnesla jedna straka (já říkala, že se jí ta kýčovitost jednou nevyplatí). Zato však našla kotě a Yamatu v obležení dvou spolužaček - po třetím ujištění, že opravdu nic nehledá a že je jí fajn, se stejně Yamato od holek násilně odpojil a šel dál s Maron. Jeho účely však nebyly zdaleka tak čisté - po chvíli se k ní začal velmi nebezpečně přibližovat. Jak Maron couvala, narazila na zeď školních schodů, dál už to tedy nešlo. Yamato si ji jednou rukou zablokoval a i přes její odmítání k ní stále více svá ústa přibližoval... (nepřipomíná vám to něco?)...Pak mu ale na hlavu přistála pěkně těžká aktovka, vlastník musel ze školy dennodenně krást cihly. Hups, Chiaki, já nic neříkala...Po menším klukovském rozhovoru (tohle nebylo moc hrdinské znamená: ta je moje, frajere) se nakonec Yamato omluvil a odešel. Při hodině angličtiny, kdy Yamato ukázkově četl něco o přátelích, si Maron všimla Finn na větvi stromu, jak sedí na stračím hřbetě a blýská na ni tím jejím zrcátkem. Maron se okamžitě zvedla a s ne moc konkrétní a uspokojivou omluvou, že musí domů, utekla. Hned na to se s podivně podobnou výmluvou sbalil i Chiaki a než stačil učitel (nějak mi připomínal toho vyžírku ze třetího dílu) říct jediné slovo, byl pryč.
Miyako vešla s udiveným výrazem do pasáže. Všude byli policisti a její otec právě něco rozkazoval ostatním. "Tati, to...Jeanne?" Inspektor jen kývl hlavou. "Pane, tento mladík se vás dožaduje," řekly dva klony a přivedly Yamatu ve fajnovém holčičím kabátě. "Chci vám jen pomoc proti Jeanne! Potřebujete přece profesionála!" "Je mi líto, Yamato..." hlesla Miyako a Yamato na důkaz rozčilení vycenil zuby. Maron už byla připravena. S andělským motem se změnila v Jeanne (použili staré záběry) a vběhla bezmyšlenkovitě do knihovny. Tam byla aktivována Miyako specialita - část 6, když překročila laserové senzory. Stěny s knihami se ihned začaly přemísťovat a nakonec ji úplně odřízly cestu. Stejně se ale ven dostala, využila totiž tajného podchodu a zamkla policisty v místnosti. Pak se setkala se samotným Yamatou - hodil po ní své extra nabroušené karty a málem ji udusil oživeným lanem. Ani Sindbadovi se nedařilo - po divadelním vhození pinu do obrazu se nic nestalo a ti dva navíc zmizeli. Jeanne vběhla do tmavé knihovny, tam na ni však Yamato poslal létající hole (nic proti, ale proč nelétal on sám? Copperfield přeci létal...) a tak musela Jeanne upřít své vnitřní oko a najít knihu pomocí mysli. Nevím, jestli má i někdo jiný než budhisti vnitřní oka, ale Jeanne knihu stejně našla a démona chytila. Happy end - Yamato se zřítil z vršku zdi a málem si zlomil vaz, Sindbad se poděl Bůhví kam a Miyako s ostatními zůstali zamčeni, dokud je někdo nevysvobodil.
Ráno se Yamato opět snažil trochu upoutat pozornost ohledně dobrovolných prací, ale marně. Maron mu však jednu přinesla a zeptala se, kde má brýle, že se jí na něm líbily. Yamato se culil jako osmiletá holčička, pak si brýle vzal, pak rázně a nahlas zažádal o klid a poté zakopl o katedru a spadl...
Ve škole se Miyako baví s Chiakim a zve ho na malou soukromou párty pro kolegy z otcovy práce. Chiaki slíbí a pak ještě přidá, že ji po odpoledce rovnou doprovodí domů. Potom se mile obrátil na Maron a nabídl své služby i jí, ta ale odmítla. Večer tak šla domů sama, zatímco Miyako s Chiakim šli temným parkem... "Ale to je ta delší cesta, Miyako," řekl kamarádsky Chiaki a ona na to: "No a? Mně se líbí víc," pak však ve křoví něco zašustilo a ona se mu se strachem přitiskla na prsa: "Něco tam bylo!" Byla to kočka. Ale Miyako se ho pak nechtěla pustit , což se jí vůbec nedivím... Maron spěchala tmavou ulicí, sama. Vzpomínala, jak dostala svou sošku a maminka pak musela jít do práce, a ona ji pustila, s úsměvem, který se po jejím odchodu změnil v pláč... Za ní se ozvaly druhé kroky, a tak zrychlila. Ale po té, co na ni ten někdo křikl, se už rozeběhla. Bázlivě doběhla ke vchodu její koleje, a tam potkala Chiakiho. Nakonec se ukázalo, že to byl brunet, mířící na párty u Miyako. Chiaki si všiml, jak Maron smutně otvírá schránku. Brunet se nakonec na oslavě pěkně ožral a s typicky opileckým zpěvem se potácel parkem domů. Tam potkal sochu nahé dívky a vzpomněl si, že když tehdá zasahoval proti zlodějovi, byla ještě zabalená. Lichotil ji a říkal, jak je krásná, až se démon v ní musel začervenat. A tak ho alespoň na vyjádření díku posedl.
Další částí zábavy bylo převlékání zbylých tří policistů za volavky - blonďáček jako vždy jen trochu make-upu, řasenky a rtěnky, jež nanášel s jistou zkušeností, karatista disponoval velkými ňadry a svalnatými pažemi. Musím uznat, že to blonďákovi v té krátké sukni slušelo, ukázal tak své štíhlé, pečlivě holené nožky. Karatista se honosil jednoduchými šaty s rozparkem. Byla jsem velmi zvědavá na Uyutu, sám je ošklivý už jako chlap, takže... V tu chvíli zazvonil telefon. Toudaji ho zvedl: "Haló? Cože? A kde? V parku? Výborně, sami tam máme akci, pošlete za námi posily." Jen telefon položil, vysvětlil ostatním, co měli v očích otazníky: "Dostali jsme varování od fantoma Jeanne!"
Maron hleděla na park dalekohledem a vyčítala Finn, že posílá oznámení bez jejího sdělení. Pak zpozorovala zloděje na motorce, jak okradl nebožačku blonďáka a jak se opět střetl s brunetem. Nejdřív si z něj dělal srandu, když mu však brunet dal několik ran a pak ho začal dusit, moc mu do smíchu nebylo, neb mu na něj scházel kyslík. Tu chvíli si Maron vybrala pro změnu - skočila ze střechy a ... silná, připravená, nepřemožitelná. Krásná a nepropustná, mýtická! Běžela přes most, na něm ji však čekala Miyako specialita - část 7, a to naolejovaný povrch. Jako na potvoru ještě škodolibá Miyako most otevřela (kupodivu se otvíral směrem dolů) a nad vodou Jeanne čekala pěkná pohodlná síť. Jak tak Maron visela za prsty na naolejovaném mostě, objevil se nad ní Sindbad s Accessem - děkovali za usnadnění cesty (to bylo opravdu nezdvořilé). Před sochou mezitím brunet vyřídil všechny své kolegy - Uyuta vypadal jako mim - a čekal jen na to, až Sindbadovi pomačká límec u doktorského pláště. Kupodivu ten se mu ani nezmohl na odpor, a Accessovo slabé ťukání do policistova zuřivého obličeje taky nepomohlo. Jeanne tak v klidu mohla hodit pin, ve stejnou chvíli ho ale hodil i Sindbad, letěly přesně vedle sebe..."Sakra!" vykřikla jsem, když fialový pin odrazil růžový a chytil démona, měníc se v šachovou figurku. "Měla bys změnit práci," přidal si ještě Sindbad a odešel. Miyako, která ještě byla ve studni po tom, co jí tam kolega hodil, začala vřískat, a tak se Jeanne radši taky sbalila.
Maron procházela smutně vstupní halou koleje. Otevřela schránku. Byl tam vzkaz! "Nebreč," povídal barevným písmem obrázek Chiakiho, "Všechno bude zase dobrý, baby." Maron naoko hrála rozzlobenou, pak si ale s úsměvem položila papír na hruď...
Miyako znovu zabouchala na dveře, div je nevylomila. "Maron, jdeme zase pozdě!!!" a koukla na Chiakiho, jak se opírá o stěnu vedle dveří. Maron ležela v posteli a v koutku oka se jí objevila velká slza. Na neustálé dorážení Finn se pomalu probouzela. "Ah, pojď Chiaki!" křikla naštvaně Miyako a trhla Chiakiho rukou tak silně, že mu ji málem vykloubila. Maron tedy běžela do školy sama. To jí však nezabránilo, aby se zastavila na náměstí a přijala zadarmo kytičku od jedné moc hodné paní. "Až se objeví tvá pravá láska, vykvete," povídala jí s úsměvem. Hned, jak Maron vešla do třídy, ohlušil ji pronikavý pískot - Karamaro ji poslala do ředitelny, kdepak, žádné mazlení. Všimla si přitom zelených poupat pomněnky v květináči.
Jak se Maron brzy dozvěděla od ukecaného číšníka, květinářka má svou lásku, jen odjela na dlouhou dobu. Od té doby na místě, kde bydlí, nevykvetla jediná pomněnka - a to se do té doby každý rok pokryla celá louka modrými květy. Její milý jí slíbil, že až se vrátí, pomněnky opět rozkvetou. A tak paní pěstuje ve svém skleníku květiny, ty pak naloží do své vyblitě růžové dodávky a rozdává je smutným lidem. Cestou ze školy ji Maron s kamarády opět uvidí - málem zabila pošťáka zahradními nůžkami (zřejmě za to, že ji nepřinesl žádnou poštu). "Tak tohle je ta tvoje milá paní?" Podivil se Chiaki. Mladá brunetka se rozeběhla do svého růžového auta a odjela. Maron si s ní chtěla promluvit, a tak se ptala lidí, kde kdysi kvetly pomněnky, až došla k budově u majáku. Tam si holky vylily svá trápení ze srdce do srdce a zase zpátky, vše bylo O.K. a mohlo se jít. Druhý den přišel té paní dopis! Byl od jejího milého s tím, že se už brzy vrátí a na druhé straně byly rozkvetlé pomněnky... a taky démon.
Maron dostala od Chiakiho další "vtipnou" kartičku, kde ji opět oslovoval baby. Miyako si s ním v té době povídala na mostě - on jí naznačil, že jí jde jen o Maron a ona se slzami na krajíčku utekla. Pak přiletěla Finn. A vše šlo jako obvykle... Maron se proměnila na schodišti své koleje Orleans, divím se, že si nevybrala trochu tišší místo. Tentokrát musela démona chytit ve dne - znáte to, den, spousta civilistů kolem a dobrá viditelnost. Jeanne si to namířila přímo na náměstí, tam, kde paní v tuto chvíli vždy bývá. Miyako a její sluhové tam už byli připraveni - fakt se té Jeanne divím, že chce rozesílat ta oznámení. Vím, že jde o čest, ale co riskovat? Vězení a odhalení, nebo ztrátu cti? Akita (blonďáček) a Haruta (namakaný brunet) už čekali na střechách domů s nebezpečně vypadajícími bazukami na zádech (budeme si hrát na vojáčky?) Jeanne už stála za jedním z nich, když se přiřítil jinak ostrý bumerang, který v letu rozsekne tři sítě, jeden lustr a pět hlav, a "uhodil" Akitu do hlavy. Asi si ho Sindbad už dlouho nebrousil. Jak se ukáže, v bazukách byla prachobyčejná voda, která jim byla stejně na nic - Sindbad je vyřídil dřív, než stačili stříknout :o) . Nakonec se z fontány vynořil policista číslo tři a chytil Sindbada do sítě, ale to už se tu ukázala i Jeanne a aniž by poskytla autogramiádu, vlítla do ošklivého auta. Tam na ní čekal Uyuta - přitiskl svou ruku na její krček a přikázal, ať zastaví. Ale ona, že to nejde, že mačká brzdy, ale nebrzdí to. "To taky musíš nejdřív nastartovat auto, ty krávo," řekl a otočil klíčkem v zapalování. V tu chvíli se tam objevil i Sindbad (někdy mi připomíná ty chudé lidi na polských hranicích, jak k vám vždycky přiběhli a postříkali vám přední sklo okenou, pak to vyleštili a chtěli od vás peníze). Dal Jeanne pár rad, co se týče řízení, do života a pomohl jí ukočírovat auto. Ale všude byly zátarasy! Když zkusili i poslední cestu, kde také stály dřevěné kozy v červeno bílém županu a ještě k tomu Himurovo auto, Sindbad řekl, ať radši zastaví a uteče s ním jinudy. Ale ona dupla na plyn. "Co blázníš? Jsi sebevrah?" "Nemám co ztratit! Já nemám tátu nebo mámu jako ty!" a přinutila ho vyskočit. Pak se přiřítila k zátarasům... Auto vyskočilo do vzduchu. (Knight Rider - pozn. red.) Pan Toudaji a ostatní policisti se přikrčili a kryli v obavách, že do nich narazí, ale auto letělo a dopadlo až několik metrů za nimi. Pak (kupodivu, taková kraksna to byla) se rozjelo směr maják.
Démona chytila Jeanne bez potíží. Paní se zhroutila na zem s bolestmi hlavy a Jeanne o ni měla starost, když si všimly, že pomněnka vykvetla! Působilo to trochu nesourodě, dívka ve spoustě bílých a červených látek, s fialovými kšandami a provazem kolem pasu (připomínka kimona), s extrémně lesklými vlasy, ve kterých měla tenkou rudou mašli uvázanou jako dítě, dívka barevná jako od kolotoče a všude kolem dřevo, květiny, brunetky. Tedy, jedna brunetka, co vyhlížela z okna na cestu, na které se po chvíli objevila mužská postava....
Z toho plyne jedna věc... Barva toho auta nápadně připomíná barvu pozadí na HonorBladeových stránkách... :o) (Podobnost čistě náhodná - pozn. red.)
Rozpršelo se. Maron šla domů, právě si vyslechla uplakaný rozhovor Karamaro a nešťastné nevěsty Kanako. Kolem ní proběhl Jim a v tašce to zapípalo. Teď už není pochyb! "Maron, pospěš!" křikla Miyako. Mezi Accessem a Finn opět proběhl nepřátelský rozhovor, a víte, jak ji Access vždycky nejvíc vytočí? Řekne jí, že ji miluje! Himurovi se do rukou brzy dostaly obě kartičky - varování od Jeanne i oznámení od Sindbada. V přízemí obchodního domu se to proto brzy hemžilo policisty - ještěže ty uniformy jakž takž nebijí do očí, nikdo nechce vyvolávat davovou hysterii. Do dveří vešla podivně oblečená dívka - obrovský klobouk ani kulaté brýle jí moc na kráse nepřidávaly a v růžovém kabátě vypadala o deset let starší. Minula se chlapcem stejného vkusu - tak se poznali - a ona vykřikla: "Pomoc, ten muž je zloděj!" Okamžitě se na něj vrhli stateční muži v uniformách - v tu chvíli převlek letěl stranou a Sindbad byl odhalen. Maron mu tak darovala krásný obojek s nápisem Laskavě pouta sem. Miyako spatřila na kameře pokojně odcházející úlisnou brunetku a nařídila ji zkontrolovat. Blonďatý Akita si to vzal na starost, dívka však moc nespolupracovala, poznáte to tak, že se mu vytrhla a utíkala pryč. Drze nastoupila do výtahu a svým pronásledovatelům zamávala, ti se pak rozplácli o zavřené dveře výtahu a řekli au.
Ve stoupajícím výtahu se vše zamořilo růžovou mlhou. Jeanne je připravena, hra může začít! Nalezené svatební šaty však nevykazují známky "demonitidy" - z figurínina výstřihu se jenom něco vysunulo (třetí prs?) a vystřelilo to po Jeanne pěknou salvu vody. Miyako radostně vykřikla jako Rammsteini : "Feuer frai!", ale Jeanne si pomohla míčkem a vyšvihla se na nohy. Teď na ni čekal samotný Jim, metal salta a skákal jako cvičená opička, Jeanne s ním ale nelítostně praštila o zem. Tentokrát našla správné šaty, ze zdi v jejich pozadí ale vystřelily dýmovnice, to byla Miyako s parádním granátometem na rameni. Jeanne na ni shodila osvětlení a věnovala svou pozornost démonu, choval se velmi nezdvořile, nazval ji čarodějkou. Tím větší radost muselo Jeanne udělat, když mu zapíchla špendlík do slabin a pořádně jím zakroutila. Jimovy modré oči nabyly čistého odstínu a svatba se konala. A ještě jedno se potvrdilo - Miyako asi bude pokračovat v otcově práci a bude policistkou! No uznejte, že na to má charakter!
Maron si užívala vanu s horkou vodou, její miniaturní přítelkyni stačil čajový šálek a o co, že její voda byla z konvice. Maron si s Finn povídala o klucích a o marném pokusu Yamaty. Vše napovídalo, že je v něm démon, když naposledy nenosil brýle... Maron vstala a zabalená v osušce došla ke zrcadlu - má tam mimo jiné tři vůně, každou s jinou cedulkou. Stihla se jenom lehce obléknout, a spatřila Miyako ve svém pokoji u své televize, jak se směje nějakému špatnému vtipu. "Co tu děláš?" obořila se na ni podrážděně, ale Miyako to nevyvedlo z míry: "Máme lístky do zábavního parku! Yamato nám je sehnal, já bych šla s Chiakim a..." Hmmm, no jasně, pomyslela si Maron a řekla: "Já nepůjdu." "Začíná to v pět. Budeme na tebe čekat!" a zabouchla dveře. "Slyšelas mě, Miyako? Já nejdu!" ale bylo to marné. V pět hodin nakonec stáli Maron, Miyako a Chiaki, do kterého byla zavěšená, před pokladnami parku a čekali na Yamatu. Maron se snažila nechat Miyako se svým idolem o samotě, a tak se věnovala Yamatovi - choval se naprosto přirozeně, tedy tak přirozeně, jak se Yamato vždy chovat snaží, než něco rozbije nebo shodí. Dokonce měl i brýle. Kupodivu to byl právě on, kdo navrhl jako příští atrakci strašidelný zámek. Chiaki s Miyako šli první, zcela spořádaně a nerušeně, zato Maron s Yamatou se trochu zpozdila - Yamato se pěkně klepal a Maron musela zpomalit pro jeho tempo. Z jeho neustálého ustrašeného blekotání mě probudilo, až když si sundal brýle a s větou: "Máš se čeho bát," zaplul do stínu. Maron se ohlédla, ale on tam nebyl, a pak si všimla obrazu na stěně. Byla tam holčička v posteli, něco na jejím polštáři však osvětlovalo její tvář. "Ale to jsem... já?" hlesla Maron a vzpomněla na noc, kdy ležela se záznamníkem v posteli a poslouchala vzkaz od své matky. Maron zvlhly oči. Tehdy se ozval hluboký hlas: "Jsi opravdu tak silná? Já bych ti mohl dát všechno..." a z obrazu se vynořila obrovská purpurová ruka s drapáky.
Chiaki se lekl. Za ním se ozval dívčí křik. Chiaki se vytrhl Miyakinu sevření a běžel jako Maurice Green z osmadevadesátého, když našel... Maron. Klečela na zemi, v očích měla strach. Jen se přiblížil, vrhla se na něj s pláčem a mečela: "Yamato tu nebyl... a ... já byla sama, a pak..." a přitiskla se k němu ještě pevněji. Chiaki tak na cestu ze strašidelného zámku vyměnil pijavici, Maron se ho držela jako při Armagedonu. Teprve pak od něj uskočila (Ach promiňte, my se známe? nebo Nesahej na mě, obludo?) Nevím, jak se to Chiakimu povedlo, ale nějak dostal Maron do jedné kabinky ruského kola spolu se svou maličkostí. Vybral si chvíli, kdy byli úplně nejvýš a řekl: "To...obětí..." "Promiň, byla jsem vyděšená," odbyla ho a dívala se dolů. "Ne, v tom obětí byla láska. Nemyslíš?" Maron se na něj dlouze zadívala a řekla: "Vidíš ten kolotoč? Tak u takového se seznámila matka s otcem. On byl podnikatel a ona..." vyprávěla smutný příběh své polorozpadlé rodiny a zakončila to slovy: "Nikdy mě nikdo nemiloval. Mám pak vědět, co je to láska? Pro mě... je láska jenom slovo." A pak vypadl proud. A vše se zastavilo.
Maron utekla z kabinky, kde byla tma jako v ranci, a proměnila se v Jeanne. U obrazu ji už čekal Sindbad - jednoduše po něm švihla svůj míček a svázala ho, Yamatu vyřídila a hodila pin, kdo se s tím má dneska párat. Čapla svoji figurku, z kraje utrousila kázání Yamatovi, který vůbec nic nechápal, a provokativně se prošla kolem Sindbada, znehybněného provazem na kusu modelíny. Sindbad roztrhl svůj obal a řekl: "Má pravdu." Otočil se v okně a odešel. Oba byli zpátky v kabince těsně před tím, než rozsvítili. K Yamatovi právě doběhla Miyako, když se oba naši hrdinové rozesmáli a řekli si: "To bylo o chlup." Cestou domů Maron povídala: "Víš Chiaki...na tom ruském kole..." Chiaki namítl něco ve smyslu, že se omlouvá, když Maron hodila hlavou jako Cameron Diaz v Charlieho andílcích a všude byly hvězdičky a ona řekla: "Díky za příjemně prožitý večer." A rozeběhla se k Miyako. Tehdy vypadal Chiaki opravdu roztomile, jak si projel rukou vlasy a hlesl sám pro sebe: "Je to jenom taktika. Jenom taktika."
Na policejní stanici byla opravdu zábava - komisaři převlečení za autíčka a dopraváky byli velmi věrohodní a z jakéhosi důvodu se tam potuloval Uyuta v krásném medvědím kostýmu. Ale mělo to háček, třída, která přišla, v sobě měla malého parazita. Černovlasý chlapeček asi moc policisty v budoucnu rád nebude, už teď všechny kolem sebe honil s klackem v ruce. A nakonec při divadle s výkřikem: "Já se tě, vlku, nebojím!" zničil loutku Karkulky a vlka. Asi z něj bude zloděj, vrah nebo politik. Ředitelka se za něj omluvila, jeho matku totiž posedl démon, a víte, jakej má z toho dítě stres. Ale k něčemu to dobré bylo - Maron domluvila schůzku, aby se loutky mohly spravit. Přišel Chiaki, přišla Miyako, ale kde je ta Maron? Marně Miyako zvonila u jejích dveří, Maron jenom ležela na posteli s tajuplným výrazem ve tváři. Když se po chvíli ticha zvedla a vyšla ze svého pokoje, čekala ji naštvaná Miyako: "Co to má znamenat?!" Ach jo, tý potrvá, než roztáhne nohy. "No, myslela jsem, že chvilka s Chiakim o samotě ti neuškodí..." "Aha," zazubila se Miyako a vrátila se do pokoje, kde pečlivě zavřela dveře. Sedla si vedle něj a pomalu natahovala prsty k prvnímu doteku... Když se Chiaki zvedl, podal jí spraveného vlka a s milým úsměvem odešel. Ach jo. Maron mezitím přišla k domu, kde bydlel onen výtržník - jeho matka ho právě trestala za něco velmi nesmyslného. Maron ho objala a řekla, že si s maminkou prostřednictvím pinu promluví, že to bude zase dobré. Jaké však bylo její překvapení, když po ní druhý den chlapec hodil plechovku s tím, že kecala. No, ono se ještě vlastně nenašel ten démon...
Fin sledovala chlapcovu možná příliš mladou a asi svobodnou matku do bytu na staveništi, kde v horním patře našla nějaké krystaly, zřejmě nový způsob televize. Matku zachvátily přívaly bolesti v démoních vlnách a Finn se ta potvora usmála nad cizím neštěstím: Mám tě, řekla si. O necelých pár hodin později již zamořili staveniště policisti: Žena dostala oznámení od Jeanne a Sindbada. Však se tam brzy Jeanne objevila - šla hezky středem, přes inspektory a jejich pasti. Přesto, že se na ni řítili dva bagry v zářivě žluté barvě, stihla si ještě hrdinsky promluvit s malým chlapcem a ujistit ho, že ona je ta dobrá. Pak už se nezadržitelně blížila ke svému cíli... Když matka samoživitelka zmáčkla s vážně ošklivým výrazem ve tváři červené tlačítko a pod Jeanne se otevřela obrovská křídla padacích dveří. Jeanne spadla na chladnou zem posetou kovovým šrotem a instinktivně se chytila za poraněnou nohu. To už tam byl Sindbad, který si prostě nemohl odpustit pár narážek, že teď asi vyhraje on. Jeanne mu jako poslední pokus zabásnila o tom, že je to její mise a že ona toho démona musí chytit, načež se dojemně rozplakala. Po chvíli z tmavé díry vyletěl Sindbad a v náručí držel Jeanne. Ta vykřikla svou říkanku a hodila pin - rozbil okno a bez jakékoli změny směru se zapíchl do krystalů. Svobodná matka se chytla za hlavu a sesunula, pak jenom zamrkala a když spatřila svého syna, vrhla se mu do náruče. Sindbad odnesl Jeanne na bezpečné místo, na střechu domu, který byl hodně daleko. Poté se prostě otočil a odcházel, což se Jeanne moc nelíbilo: "Počkej, proč...? Proč jsi mi pomohl? Co vlastně chceš?" Ach jo, ta Jeanne vážně neví, co dělá. Sindbad sundal roušku a políbil ji. Jeanne vytřeštila oči, uznejte, právě na sobě měla přilepeného chlápka se sbírkou nožů v doktorském plášti, pak však její oči zjihly a ona je přivřela. Byl úplněk. Zase :o)
Maron na sebe nechala téct silný proud horké vody: "Ach můj Bože, co jsem to...?" Tohle byl její první polibek, Maron se vyděšeně držela za ústa. Pomyslela na Chiakiho. "Ah, proč teď myslím zrovna na něj?" a na mysl jí vytanula Sindbadova první slova: "Hodlám tě zastavit tak či onak..."
Maron se rozcvičovala, Miyako v ni vkládala všechny naděje a věřila, že vyhraje, Maron však měla poraněnou nohu z předešlé noci. Jakmile si stoupla na špičku, projela jí ostrá bolest a ona nemohla pokračovat. Chiaki si toho všiml a nabídl jí pomoc, ona ale odmítla a vůbec na něj byla hrubá (při vzpomínce na větu: "Chiaki byl můj přítel..." obzvlášť). Chiaki na ni zakřičel, že to od té dívky byl obyčejný trik a přinutil ji, aby si sedla, pak jí nohu stáhl obvazem. Maron už stála s Miyako u pódia a dívala se na protihráčky. Pak přiletěla Finn: "Maron, v ceně se usídlil démon!" Maron bez reptání vstala a odešla, nechala tak Miyako samotnou, aby jí otec řekl o oznámení od Jeanne. Maron se přeměnila. Jeanne teď musela čelit zelenovlasé dívce s modrou stuhou, velmi nebezpečnou zbraní, jak se dozvíte v druhé části seriálu. Pak se tam připletl Sindbad a Jeanne vzpomněla, jak ji políbil a že jí říkal, že ji svrhne jakýmkoliv způsobem. Bylo jí jasné, že ji jenom využil. Zapíchla mu prst do (vypracované, mužné, vonící, svůdné, ach-můj-bože-no-prostě-úžasné) (Myslím, že už si všichni udělali obrázek, to by snad mohlo stačit - pozn. red.) hrudi a sykla: "Sindbade, nenávidím tě!" což ho opravdu vyvedlo z míry. Pak utekla a nechala ho napospas romantické tyrance s modrou stuhou. Miyako se tentokrát opravdu snažila, a z laboratoří se muselo pěkně čoudit, když vyráběly policisty - byli úplně všude. Po zdích, na chodbách, na cestách, v sále, snad i na záchodě (jsou to taky jenom lidi). Jeanne musela využít lsti, jediná možná cesta ke zlaté sošce cvičící dívky byla skrz ventilační turbínu. Snad zastavila čas, soustředila se na takty mezi listy vrtule a hodila pin... Zapíchl se přímo nad zadek sochy (i ty neřáde) a s hlasitým puf dopadl na zem jako figurka, pro kterou si potom přišla Finn. Miyako a její otec uslyšeli hluk a otevřeli dveře - soška byla pryč!!!
Maron byla na řadě. Měla na sobě zelený trikot, který jí prodlužoval šíji (měla opravdu nepřirozeně dlouhý krk) a byla zmalovaná jako děvka, vlasy svázané do praktického drdolu, který ještě zvětšoval objem hlavy. Maron tančila se stuhou, myslela přitom na Chiakiho a na všechna milá slova, co jí řekl... A vyhrála! Miyako jí skočila kolem krku, všichni tleskali a zelenovlasá dívka se rozbrečela. Chiaki za ní běžel...
Dívky seděly v luxusní restauraci. "Chiakiho starší bratr?" divila se Miyako, proti ní seděl elegantní muž s tmavě modrými vlasy a hluboce hnědýma očima. "Ano," přitakal tím svým hlubokým hlasem. "Dá se to tak říct. Chiakiho rodina by moc ráda chtěla něco vědět o tom, jak se mu daří, ale nás nekontaktuje." "Omlouváme se za ty nepříjemnosti," uchichtla se Miyako a podívala se na dva zmlácené osobní strážce. "Nemluvil moc o své rodině," zarazila se Maron. "Ah to je možné. Ale jeho otec vlastní nemocnici, proto nemá moc času." "Cože?" vyletěla Maron. "Nehodlám dělat informátora někomu, kdo nemá čas na svého syna, který asi má nějaký důvod, aby s ním nemluvil!" a bouchla pěstí do stolu. Dveře se rozrazily, v nich stál nazlobený Chiaki a za ním Yamato. "Co zamýšlíš únosem mých spolužaček, otče?" a rázně přešel místností. "Otče? Říkal jste," muž mávl rukou. "To byla taková malá lest, jen si povídáme," ale Chiaki vzal Maron za ruku a se slovy, že to nedopustí, ji odvedl pryč (kdyby takhle chytil za ruku mě, šla bych bez keců...) Příští odpoledne Chiaki dolézal, omlouval se, ale uražené Maron to nepomohlo. Pak přišel Chiakiho otec ("Psst, starší bratr," mrkl na ni) a pozval Maron na prohlídku jednoho domu - ona svolila. Chiaki se netrpělivě mazlil s kočkou pár kroků za procházející dvojicí. "Bydlí tu můj učitel architektury, učil i tvého otce - byl jeho oblíbený žák. Jsi dcera Takumiho, ne?" "Ano," přitakala Maron, a nahlédla do pokoje, kde ležel na lůžku starý muž. Pan Korifo ale na pana Nagoyu nereagoval, přišla tedy na řadu prohlídka modelu města. Pan Korifo ho tvořil celé roky a zabíral snad celou místnost, Chiakiho otec však mířil ještě dál: "Tenhle asi bude tvůj nejoblíbenější." A ukázal na velkou dřevem vykládanou místnost, na jejímž konci byl malý stolek s prostorovým návrhem zábavného parku. "Vyrobil ho tvůj otec, Takumi. Jak se vlastně má?" "Já nevím." Zesmutněla Maron a zadívala se na cedulku: Maron Dome. "Ztratila jsem ho už před lety." Po chvilce ticha však vše zakecala. Trochu ji udivilo, když ona černá kočka od Chiakiho začala prskat při pouhém pohledu na model parku, zběsilá reakce amuletu ji ale utvrdila: V parku, jemuž její otec daroval její jméno, se usídlil démon. Jako hadrová panenka se v tu chvíli zvedl z postele pan Korifo a jeho oči zasvítily, jako by místo nich měl dvě bílé žárovky (trochu mi to připomínalo krotitele duchů 1).
Finn hrála videohru, nějaké tančení či co. Poskakovala z knoflíku na knoflík, dokud nezaregistrovala přicházející Maron. Ta jí vysvětlila, že našla démona a Finn zazářily oči obdivem, když ji pevně ujistila, že ho polapí. Za okny se zářivě usmíval Access, který jen o chvíli později radostně vykřikoval: "Hej, Sindbade, slyšel jsi už tu novinku?" (Zprávy se tu šíří rychle.) Hned ráno uklizečka pana Korify vybírala poštu: "Účty, účty, reklamy... Hned o osmé hodině večerní očekávejte zmizení Maron Dómu Jeanne kamikaze... Pane Korifo!!!" "Já vím," uculoval se na ni a svíral v ruce kartičku od Sindbada. Za chvíli měl co do činění s inspektorem Toudajim - pan Takashi Korifo si totiž nepřál v místnosti objektu žádné policisty, a oni mu museli vyhovět. V té době už Maron skákala ze střechy vysokého domu a s větou "Opatruj mne, Johanko z Arku," a s andělským motem se měnila v Jeanne.
Uyuta právě pokládal síť, když se k němu zezadu připlížila a se sladkým: "Orrevoas, můj příteli," ("Au revoir!" - pozn. red.) sešlápla spínač, čímž ho dokonale lapila. Akita s karatistou již čekali opodál za keři - stačilo vyčkat na správný okamžik a ti dva po sobě navzájem hodili velké rybářské sítě (sítě, sítě, sítě, o těch už jsme si povídali, že jo?) Namakaného bruneta nejdřív naskočila, takže se slušně začervenal při pohledu na její... to, co má pod sukní (Spodnička? Kalhotky? Co já vím, jsou to takové trenky) pak mu teprve zašlápla obličej a pokračovala dál. Něco ji zastavilo. "Vzdej to, Jeanne! To je krystalová pavučina! Tvrdostí jejich vláken nepronikneš!" vřeštěla vítězně Miyako, sotva nezačala tancovat sambu. "Já jsem Jeanne, kamikaze fantom!" křikla Jeanne a zapřela se do lesknoucích se nití, až jí trhaly oděv, "A tohle je má mise!" lanka povolila a Jeanne s poškozenou fasádou vstoupila do cílové místnosti. Tam už na ni čekal Takashi - čudlíky na své holi na ni posílal oštěpy a dokonce ji spustil do díry v podlaze, kde se na ni začaly sypat velké kostky ze stropu. Jeanne si vystrašeně dala ruku před obličej, ale něco ji zachránilo - Sindbad vykřikl: "Maron!" a zaštítil ji svým tělem. "Musíš dokončit misi," hlesl a po spánku mu stékal pramínek krve. Jeanne vyvolala pin a zasáhla Maron Dome, pak společnými silami dovlekla Sindbada na bezpečné místo - opět na střechu nějakého domu. "Proč si mě sem odnesla?" říkal pomalu a držel se za hlavu. "Protože jsi mě zachránil. Co chceš?" "Copak to nechápeš?" a opět ji políbil. Tentokrát byla její reakce jiná - po jediném vzlyku ho od sebe s výkřikem: "Prosím nech mě být!" odstrčila. Otevřela oči. Nebyl tam, vyslechl její přání. "Řekl mi Maron, jak to může vědět?" řekla si ustaraně a odešla. Při vzpomínce na Maron Dome si však jenom pomyslela: "Díky...tati."
Sindbad ležel pod střechou. Jeho pád zbrzdilo dřevěné lehátko, teď už jen hromada třísek. Jeanne ho odstrčila až moc silně. Nad ním se vznášel Access (viděl andělíčky :o)) : "Jsi O.K?" "Dej mi jenom chvíli odpočinku, ano?" řekl se zavřenýma očima.
Z dnešního dílu plyne jedno - viděla jsem zoufalého Chiakiho. Ale stejně byl sexy...
Miyako vycházela ze vstupní haly Orleans, kde už na ni čekal Chiaki. "Kde je Maron?" "Šla na dopolední trénink, na," a podala mu vzkaz s usmívajícím se obličejem. "Aha," přitakal. Maron cvičila pod dohledem Karamaro, která byla velmi spokojená. Rozhodla se totiž studovat na atletickém gymnáziu.
Je večer, v dáli se rýsuje silueta muzea. Finn za výjimečně nového videa předává energii rossariu, to jen párkrát zabliká a hra může začít! Marně stojí starobylá budova muzea v obležení policistů, Jeanne to bere horem a tak se brzy ocitá sama ve velké místnosti. Z krásné, pravděpodobně bezruké sochy vystupuje démon, skáče a hopsá skrz stěny, až se Jeanne nestačí otáčet. Tenhle se totiž rozhodl bránit, a to jednoduchým střílením částí svého těla po hadrové panence s parukou. Lišáckými úskoky však nakonec Jeanne vítězí a získává za oslnivého světla, jež prostoupilo obrovskými okny a přivolalo policisty, další figurku, aby mohla střešním otvorem uniknout do vlahé noci ozařované úplňkem (zase). Odbyla si tak povinnost jednoho dílu - polapení démona a znemožnění Miyako :o). Na střeše měla zjevení Sindbada, který ji volal: "Maron..." Výtahové dveře se otevřely právě ve chvíli, kdy v jejím pokoji začal zvonit telefon. "Už běžím!" křikla radostně Maron a rozeběhla se. Ve vedlejším pokoji ležel Chiaki opřený hlavou o zeď a Access mu vyčítal, že se nezúčastnil dnešní akce. Chiaki po něm hodil svůj kabát a zaposlouchal se. Uslyšel ostrý zvuk rozbíjeného porcelánu. "Maron?" vyběhl ze svého pokoje a zabušil na zelené dveře, ty se pomalu podvolily jeho prstům (to já bych se taky podvolila) a otevřely. V pokoji byla tma, Chiaki šlápl na střepy rozbité sošky - nikde nikdo. "Maron!" zavolal ji ještě jednou a zadíval se na telefon. Spustil tlačítko přehrávání: "Maron, tady je tvoje matka. Chtěla jsem jenom říct, že na letošní prázdniny nepřijedu, nedostane se mi času. Omlouvám se, někdy zavolej!" Chiaki udiveně rozevřel oči. Rozeběhl se za ní.
Jak na malém mostu přes říčku, tak na náměstí, všude volal její jméno, ale nikdo se neozýval. Až pak potkal Miyako a Yamatu, vysvětlil jim situaci a oni se dohodli, že by se měli rozdělit. Hledali v přístavu, u školy, v ulicích, ale nikde nebyla. Sešli se s nepořízenou a šli to probrat k Miyako domů. Zatímco její matka uvařila čaj, oni uvažovali o možnosti zavolat policii, s rozloženou mapou před sebou marně hledali místo, které by Maron lákalo natolik, že by se tam vydala po setmění. "Podívej, naše fotka ze zábavného parku," hlesla smutně Miyako a ukázala na obrázek, kde se Maron ve vínové soupravě s černou krajkou zářivě usmívá, Chiaki se uculuje, Miyako se dívá zase na něj a Yamato dělá obličeje. Chiakimu na mysl vyplula její věta: "Vidíš ten kolotoč? Tak přesně u takového se moji rodiče scházeli..." "Paní Toudajová, kde byl kdysi zábavný park?" řekl pevným hlasem. "Hmmm, tady," pověděla s úsměvem ukazujíc štíhlým prstem na jeden park. "Bylo to oblíbené místo jak mě, tak Maroniny matky." Chiaki se nachystal k odchodu a Yamato se chtěl automaticky vydat s ním, když Miyakiny oči posmutněly a ona povídá: "Myslím...Že by měl jít Chiaki sám." "Rozumím," řekl v odpověď a vyrazil. Yamato nechápal, až mu Miyako musela vysvětlit, že on to sám zvládne lépe a ona mu prostě důvěřuje. Rozpršelo se. Miyako vyběhla do deště a podala mu ještě deštník s tím, ať se s ní vrátí. Přikývl.
Déšť během chvilky vytvořil kaluže. Chiaki běžel, co mu nohy stačily, až před sebou spatřil stromy parku. Proklusal uličkou a uviděl kolotoč, zapomenutou stavbu s koníky, co měli blonďatou hřívu a velikost tak akorát pro osmiletá dítka. U nich stála Maron. Přistoupil k ní, nevnímala ho, a tak jediné, co ho napadlo, bylo zastínit její vlasy před vodou deštníkem. Vylekala se a ucukla, on se však jenom usmál a tak si deštník vzala. Po chvíli ticha hlesla: "Slyšel jsi ten vzkaz?" Na důkaz souhlasu si Chiaki znovu nahodil kapuci. "Teď už jsem úplně sama." Chvíli se na ni díval. I ledy by roztály pod tímhle pohledem, to vám povídám. Pak se k ní naklonil a chytil ji za ruku. Zmítala se a prosila ho, ať ji pustí, on ji však (proti její vůli) jenom objal a pohladil po vlasech. Promluvil něco o tom, že se musí postavit na vlastní nohy, ona se rozbrečela a vykřikla: "Ach, prosím tě, Chiaki, nenechávej mě už nikdy samotnou, drž mě pevně!" a přitiskla se na něj (konečně udělala věc, kterou bych byla taky udělala) on však jenom vzdychl: "To není fér. Tví rodiče tě určitě milují. A navíc máš Miyako, Yamatu a mě." Maron se usmála.
Slunko vysvitlo zpoza oblaků a rodina Toudajova i s Yamatou netrpělivě čekala před Orleans. Miyako nedočkavě vzhlížela k cestě zahalené mlhou, ze které po chvíli vyšly dvě osoby: Chiaki a za ním Maron. Yamato se rozeběhl: "Ahój!" a Maron ho napodobila. Miyako se pousmála a povídá: "Kde jste byli?" "No, museli jsme si o něčem promluvit." "A to je všechno? Víš, jak jsme se o tebe báli?! Tak tohle je konec, Maron!" rozkřičela se oprávněně Miyako a uraženě se otočila. Maron se na ni chvíli koukala, a pak ji zezadu objala: "Díky, Miyako. Díky, že ses o mě bála." A pak se obě rozbrečely.
Hned ráno hrála jejich třída voleyball. Miyako chvíli nevnímala, když odposlouchávala klučičí rozhovor Chiakiho se spolužákem, pak však na ni křikli, a ona se otočila: Míč letěl přímo na ni. Vyskočila ve stejnou chvíli jako Maron na druhé straně sítě, Miyako pozorovala, jak se soustředěně dívá na míč, byla u něj ale dřív a udeřila. Až moc. Míč šel do sítě a přes ni přímo do Maronina obličeje. "Maron!" vykřikly dívky, když dopadla na zem a držela si nos. "Ty, Miyako, to nebylo naschvál, že ne?" řekla a zpod ruky jí vytekl pramínek krve. "Potřebujeme někoho, kdo by pomohl Maron na ošetřovnu." "Já," zvedla chabě ruku Miyako, zastínil ji ale jiný pevný hlas: "Já se o to postarám." A Chiaki vyzvedl Maron do náručí, jakoby byla pírko. Hned po hodině pospíchala Miyako školní chodbou na ošetřovnu. Zastavila se přímo přede dveřmi: "Au, nech toho!" slyšela za nimi Maron a Chiakiho pobavený smích: "Ale nebuď taková citlivka." "To bolí!" "Než si mě vezmeš, tak se to zahojí..." Na chvíli zesmutněla, pak ale s úsměvem rozrazila dveře: "Tak jak se máš, Maron?" "Miyako! Co tu děláš?" "Přišla jsem se podívat na simulantku!" Rozhovor přerušilo pípání Miyakina pageru. "Co to...Ah! Dostali jsme varování od fantoma Jeanne!"
Hodiny odbíjely dvanáctou (já napočítala třináct). (Komu by se to chtělo počítat? - pozn. red.) Byl úplněk :o) Na skleněné střeše muzea se objevila lidská silueta, která do ní vyřízla velký kruh skla, aby se mohla dostat dovnitř. Tajemná dívka se spustila na naleštěnou podlahu po provaze a někde někdo zašeptal: "Už je tady!" Jeanne vytáhla svůj amulet a potichu vyřkla povinnou říkanku, aby se objevil pin. V tu chvíli na ni zamířilo několik rozsvícených reflektorů a ona si musela zakrýt oči před jejich pichlavou září. Miyako na ni namířila zbraň: "Vzdej se, fantome Jeanne!" Na mysl jí opět přišla zlomyslná věta: "Všimli jste, jak je Jeanne podobná Maron Kusakabe?" až musela Miyako zavřít oči, aby z hlavy takovéhle myšlenky vypudila. Toho využila Jeanne a rozběhla se. Miyako neváhala a vystřelila. "Vodní pistole!" křikla pro sebe udiveně zlodějka, když kolem ní prolétla červená tekutina. Nebyl čas, hodila pin... Ale Miyako ji trefila do tváře. Uyuta ji stihl vyfotit, ještě než dopadla na zem. Policisté vítězně vřískali, Jeanne však jen křikla: "Tak se ohlédni!" a utekla. Plátno bylo prázdné.
Fotografie byla ve všech novinách - a každý měl noviny, na jejichž titulní stránce se skvěl obrázek dívky s rudou skvrnou na tváři. Policisti stáli na náměstí a kontrolovali každou ženu, má-li tento znak viny. Maron seděla před svým zrcadlem se zoufalým výrazem v očích - šlo o speciální barvu, která nešla smýt. Policisti narazili na ženu, která měla na tváři náplast - ihned ji požádali, aby ji sundala. Žena odtrhla prsty s červenými nehty lepenku a inspektoři zrudli studem - tisíckrát se jí omluvili a nechali ji jít. Co tam měla, se už nikdy nedovíme.
Ve třídě se také mluvilo jen a jen o Jeanne a největší rozruch způsobilo, když přišla Maron s náplastí na tváři. Jeden ze třídních rýpalů, myslím, že to byl ten samý, jako onen ze snu, popíchl Miyako: "Ty, Miyako, všimla sis, že Maron má náplast právě v místě, kde byla označena Jeanne?" "Co blázníš, Jeanne že je Maron?!" ohradila se Miyako, i když o tom už dávno přemýšlela... "Ale jak říká policie, spravedlnost nezná bratra ani přátele, nemyslíš Miyako? A neměla by ses zachovat jako správný policista?" Miyako se na ni zadívala. Opět spolu běžely za ruku. Bylo jim šest a Maron se jí zastala před ostatními. Bylo jim náct a všichni si z ní utahovali, že je dcera policisty. Maron uhodila pěstí do zdi, až ji promáčkla. "Máte pravdu, její otec je policista." A usmála se na červený flíček na své ruce. Všichni nahlas polkli. "Jo jasně, už jsme ticho." Ozvali se sborově a Miyako hlesla: "To je dobrý, Maron." "To není dobrý," zamračila se Maron na ostatní. "Teď chci, abyste se jí omluvili!!!" "Omlouváme se." Jak tehdy udiveně koukala, když Maron myslela, že je sama a otvírala svou poštovní schránku. A po tváři jí stékala slza... Miyako se rychle postavila a přerušila Karamaro, která vykládala o francouzské revoluci. "Promiňte. Maron, jsi moje přítelkyně a já tě proto žádám, abys sundala tu náplast." Celá třída povstala. Maron se na ni udiveně zadívala. Miyako nespokojeně chytla okraj lepenky a trhla, Maron při tom odvrátila tvář. "To bolelo," řekla po chvíli ticha a zadívala se na ni podruhé: Na tváři měla odřeninu. "Co je to?" podivila se třída. "To jsem ti asi ještě neřekla. Při tom voleyballe jsem si také poškrábala tvář a tenhle tyran mi to vydezinfikoval," a podívala se na Chiakiho, který si nevinně pískal. "Proto je to tak červené." Miyako i spolužáci se omluvili. Na konci vyučování našel Chiaki ve své lavici podivný vzkaz od Miyako - měli se sejít na střeše. Tam, v oranžové záři zapadajícího slunce, mu vyznala lásku s tím, že ví, že nebude opětována. Vzdychla, zatočila se a s výkřikem: "Cítím se plná energie, teď určitě chytím Jeanne!" utekla. Za sebou však ve vzduchu nechala několik slz.
Byl úplněk ( :oDDDD ) (Koukám, že v Japonsku mají asi úplněk nejmíň každou druhou noc - pozn. red.) a Jeanne opět prchala, za ní běžela Miyako: "Já tě chytím, Jeanne! Už mi neunikneš, fantome, slyšíš?" Zlodějka však přeskočila na větev a zmizela v nedohlednu. Miyako se usmála "Jen počkej," (Zajíci....)
Maron se nějak povedlo v tomto teplém ročním období nachladit (hm, z čeho to asi bude?) a kupodivu s tím musí do nemocnice, jejíž ředitelem je pan Nagoya. Chiakimu při návštěvě vypadávají oči z důlků do jejího výstřihu u pyžama (zapomenula si dopnout knoflíček) a byl by jí poslintal odhalenou podprsenku, kdyby si toho včas nevšimla a patřičné chyby svého oblečení (jak HonorBlade poznamenal, chyby jak pro koho) (Co to tady o mně rozšiřují za pomluvy? Tohle že jsem řekl?! No dobře... možná... jo, tak jsem to teda řekl, no a co?! - pozn. red.) nenapravila. Následuje soukromý rozhovor Chiakiho a Maron, pře nímž musela Miyako Yamatu (stíháte mě?) doslova vykopat z místnosti a při němž se Maron doví, že Chiakiho matka zemřela.
Doktor Nagoya pozve Maron k sobě, aby jí ukázal svou sbírku motýlů (to známe) (Přesně tohle bych sem teď napsal, kdyby to tady ovšem už nebylo. Takhle tady mám jen naprosto nesmyslnou poznámku. Takže nakonec se vlastně nijak neliší od mých ostatních poznámek. Zdá se, že jsem se do toho nějak zamotal, radši už to ukončím. Mimochodem, tohle je nejdelší poznámka, jakou jsem sem napsal, a to se ještě ani moc nevztahuje k textu. Fascinující - pozn. red.) která bude brzy vystavena v galerii. Nicméně pan Nagoya ji opravdu má, a ještě jí ukázal svůj poklad - velkou fotografii Jeanne, jak letí ve vzduchu a za ní je měsíc (v úplňku). Ještě toho večera rozšíří pan Nagoya svou sbírku o pravý unikát, a to motýla modrého s démonem číslo dvě jako bonusem ("Ahoj, jmenuji se Taktik a rád hraji taktické hry a pracuji na své zahrádce. Mým koníčkem je také posedání svobodných otců s vysokým sexappealem.") Brzy z nemocnice začnou mizet sestřičky a neukáže se ani samotný doktor Nagoya. Hned na to volá Chiakimu únosce jeho otce: Mají se sejít v Momokori parku, Chiaki má být sám a bez policie. Maron se ho pochopitelně vydá sledovat, pak ale uslyší výstřel...
"Cože?! Chiakiho postřelili?" zeptala se vyděšeně Miyako a chytla se za srdce. "Slyšela jsem ránu a pak jsem viděla nějakého muže, jak odjíždí pryč." Vypovídala Maron, které nebylo vidět do očí. "Popis toho auta!" křičela Miyako. "Bylo... Tmavě modré, víc nevím." A pak utekla. Maron ležela na posteli a vzpomínala, jak byl...perfektní. Viděl její kalhotky. (Takhle dohromady to zní docela zajímavě, nemyslíte? - pozn. red.) Přisunul si k ní lavici. Jak jí běžel zachránit tehdy v tom zábavném parku. Jak ji hledal, když utekla. A jak se na něj snášela holubí pírka, když ležel v trávě se zavřenýma očima... "Maron?" ozvalo se za ní slabě. "Ne, Finn! Jsem silná a připravená. Nepřemožitelná, krásná a odvážná, Finn! Já ho najdu! Dokážeš ho vystopovat?" "No, nevím, když není démon, ale kdybych věděla, jak je cítit..." (On spíš voní, řekla bych.) "Na! To je jeden z jeho dopisů." Řekla Maron a podala jí malý bílý papírek. Finn párkrát začmuchala (zaštěkala, a pak se vymočila na patník) a vyletěla z okna za stopou, cítila se při tom jako opravdový detektiv. Miyako byla s otci a jeho kolegy u Chiakiho. Na telefonu měli připojené různé přístroje na nahrávání záznamu, vyhledávání místa volání, modulování zvuku a na přehrávání vypálených CD s Britney Spears. Zazvonil telefon, Miyako ho nechala vyzvánět třikrát (to víte, nervy) a pak teprve ho zvedla. Po chvíli položila sluchátko a řekla: "To byl Chiakiho otec. Únosce ho nechal jít a místo něj si vzal Chiakiho." Za chvíli už byl pan Nagoya na stanici a vyprávěl, jak ho únosce odvezl do Momokori parku, tam mu sundal pásku z očí a zmizel. Pak slyšel ránu a viděl, jak někdo nakládá Chiakiho do auta. Když vycházel a spatřil na chodbě Maron, kývl na ni, jestli je vše v pořádku a ona mu odpověděla. Pak její amulet zapípal. "Co je, Maron?" divila se Miyako, ale Maron ani necekla a vydala se sledovat doktora Nagoyu. Ten zašel do galerie, kde byla obrovská sbírka motýlů a zadíval se na ten nejvzácnější - modrého motýla. Již poněkolikáté ho zavalily vlny bolesti, jak do něj démon pumpoval své sérum. Finn vše pozorovala, pak se tam ale objevil Access a dal po několika jejích výhružkách najevo, že musí zachránit Sindbada. Nagoya po Finn střelil svými silami a naznačil, že tam je asi trochu horko na vykecávání, čímž vlastně celý rozhovor ukončil. Pan Toudaji právě jel v autě, když mu volal Kagora: "Dostali jsme oznámení od Jeanne."
Finn předala energii rossariu a Maron s překvapivým úsměvem skočila ze střechy domu. "Musím tě zachránit, Chiaki. Opatruj mne, Johanko z Arku!" Zanedlouho procházela prostorami galerie s amuletem v ruce a říkala si: "No tak, kde jsi? Ukaž se už!" když se najednou propadla do podzemní místnosti. Všude kolem byly skleněné vitríny a v nich stály sestry z nemocnice, živé, ač se nehýbaly. "Správný postřeh, jsou v komatu," ozvalo se za Jeanne, když vyslovila svou myšlenku, a ze stínu vystoupil pan Nagoya. Po chvíli chvástání ukázal na poslední skříň, jejíž sklo bylo zdobeno ornamenty růží. "Pro mou největší lásku," povídal. "Když mě tak milujete, proč to děláte?!" obořila se na něj Jeanne, ale on, jakoby nic, vytáhl růži: "Růže. Tvá oblíbená." "Růže jsou mé oblíbené, ale ne ty, co mají falešnou barvu!" vykřikla a on v dlani zmačkal tmavomodré okvětní lístky květiny. Modrá asi hraje u Nagoyů velkou roli. Jeanne obelstila doktůrka a s připraveným pinem v ruce se chystala uštědřit démonu pěknou herdu do zad, posedlý se ale otočil a na poslední chvíli ji srazil k zemi, respektive s ní pěkně majznul o zeď. Jeanne se probudila na chladném kameni, mrtvé ticho narušovalo jenom pravidelné kapání vody. "Ah, kde to jsem," hlesla a chytla se za hlavu. Ocitla se v cele - a jejím sousedem byl Chiaki, ruce měl přivázané jako vězeň a těžce oddychoval. Vím, že se to teď nehodí, ale měl na sobě bílou košili rozhalenou jak zespodu, tak i u krku a vypadal.... Haúúúúú! Byl v bezvědomí a zdál se mu sen: Stojí u nemocničního lůžka a za ruku drží svoji matku. "Nevyčítej nic tatínkovi, slyšíš, Chiaki?" zněla její poslední slova, pak bledá ruka bezvládně spadla k jejímu tělu a ona zemřela. Chiaki běžel, před ním se opět zjevila ona, ale měla na sobě bílou košili a křídla, tehdy ji viděl naposledy. A pak se otočil - bylo mu něco kolem sedmi, ale zároveň to byl stále on, a tam spatřil hlaveň pušky, ze které vyšel výstřel... "Chiaki!" vykřikla Jeanne poněkolikáté, až otevřel oči: "Jeanne! Co ty tu děláš?" "Přišla jsem pomoci tvému otci, a ty mi musíš píchnout!" Chiaki se zadíval jinam. "Omlouvám se, ale to, to není můj otec." "Ach Chiaki, proč musíš být tak tvrdohlavý," vzdychla a prohrábla si rukou blonďatou čupřinu. "Samozřejmě, že teď ne, ale za chvíli bude! Vždyť tvůj otec tě miluje!" a vykládala mu asi něco podobného, co tenkrát řekl jí u starého kolotoče, pevně se držíc mříží. "Jeanne!" uslyšela za sebou známým hláskem: Za dveřmi byla Finn se svazkem klíčů. Brzy se tak oba osvobodili a Jeanne utekla za jeho otcem, zatímco on si říkal: "To, to byla...Maron..."
"Motýl je v domě pana Nagoy," informoval Jeanne zelený andílek a ona se tam vydala: Čekalo na ni moc a moc starých známých policistů, v čele s napruděnou Miyako, že jí někdo vzal lásku. Jako Miyako specialitu - část deset použila bazuku, která střílela atletické náčiní - znáte to, stuha, takové ty kuželky, míče, trampolíny, kozy... Díky svému míčku se ale Jeanne jejím střelám vymanila a hupsla do místnosti, kde její amulet pomalu popípával. Tam na ni namířilo červené světýlko, nebyl to zaměřovač, ani predátor, ale jenom kamera. Miyako použila svou specialitu číslo jedenáct, a to plynovou komoru. Hned na to, co se vzduch vystřídal s šedým kouřem, vtrhli tam policisti v maskách. Na to Jeanne čekala - jednoduše vyskočila a zamkla je v jejich vlastní pasti, na což odpověděli neidentifikovaným mumláním. Jeanne procházela chodbami. Zastavila se u svého obrazu, právě tam na ni čekal o něco starší potencionální milenec - Chiakiho taťka. Ihned na ni začal křičet, a buď mu tak hrozně táhlo z pusy, nebo to bylo jeho černými silami, to nevím (můj táta strašně rád snídá česnek, třeba má stejný zlozvyk), ale vyřizovalo ji to celkem úspěšně. V zápalu boje se Jeanne dostala přímo před motýlka, napřáhla se s pinem, ale to už tam byl Sindbad. Hodil svůj špendlík přesně ve chvíli, kdy ona a zase ji mrcha porazil (Asi trénuje. Dokážete si představit, kolik pinů museli ve svých prvních případech vyházet, aby se trefili? Už se nedivím, že znají tu říkanku nazpaměť). Hodili pak po sobě takové ty kukuče z titulků, načež to Sindbad sbalil (pes taky nikdy nevydrží pohled z očí do očí) a nechal ji samotnou s naříkajícím taťkou šmoulou (chápete? To ta modrá) a probuzenými sestřičkami.
Pan Nagoya skončil v nemocnici, dokonce na kapačce, a vysvětlil tam Chiakimu, jak to vlastně bylo s jeho matkou (Ptáte se jak? Copak umím německy?!), načež mu jeho syn odpustil. Za dveřmi pokoje stála Maron: "Jo!" a luskla prsty. Miyako si v té době povídala s rodiči o tom, že nedopadli Chiakiho únosce a Miyako byla naštvaná, že si na něm nemohla vybít svůj vztek vyslýchacími metodami. Večer se Maron s Chiakim sešli na balkóně a on se jí přiznal, jak to s ním a jeho otcem dopadlo. A pak se zadíval na ten (kulatý:o)) měsíc, představil si Jeanne a Maron, jako tehdy v té cele, a vyznal jí lásku. Sám pro sebe. Ach Bože, jak může být někdo, kdo má modrý vlasy, tak šíleně sexy?????? (Na tomto místě raději zopakuji, že Episode Guide jsem nepsal já, ale Angeluska. Předejdu tak trapné situaci, která by mohla nastat, pokud jste tuto informaci v úvodu přehlédli (nebo jste se třeba ani s nějakým úvodem neobtěžovali) - pozn. red.)